Článek
Nedávno jsem jel vozem veřejné dopravy, do něhož krátce po mně přistoupil děda. Nějakých pětasedmdesát, osmdesát mu mohlo být. Byť svůj věk říkal, nezapamatoval si jej.
Děda si při nástupu vyžádal naprosto konkrétní jízdenku. Zaplatil a posadil se.
Za předposlední zastávkou, tedy před konečnou přišel revizor. Všechno v pořádku, až ke konci své kontroly dorazil k dědovi. Ten mu dal svoji jízdenku a kvůli slevě uvedl i svůj věk. Revizor na to, že se mu jízdenka nelíbí, že je na kratší trasu a že cestující (tedy děda) přejel.
Přesto revizor dědu nechal a šel kontrolovat dál. Možná proto, že se jednalo o krátké přejetí, možná proto, že revizor byl z generace, pro kterou úcta ke stáří ještě něco znamená. Revizor tedy popošel o pár míst dál, ale zase ne o tolik, aby zmizel z dohledu a z doslechu.
Vtom děda situaci okomentuje: „Viděli jste to? To je šikana důchodců!“ Revizor okamžitě zareagoval: „Cože je to?“ Děda odpoví: „Šikana důchodců. To jen tak ve srandě, hehe.“ Revizorovi to asi tak humorné nepřipadalo. Vrátil se zpět se slovy: „Jak myslíte. Máte neplatnou jízdenku. Proto Vám ukládám pokutu. Zaplatíte ji v hotovosti?“ Děda sáhnul do kešeně, vyndal patřičný obnos a už ani nepípnul.
Stejný je epilog jako prolog (zpívá v jedné písni JUDr. Jahelka):
Mluviti stříbro, mlčeti zlato.
