Článek
Vždy jsem slýchával, že přesnost je královská ctnost, a myslel jsem si, že tento výrok je jakousi normou, která určuje, že máme chodit na smluvená setkání přesně.
Vzorem jednání měli být králové a snad i královny, jenže kteří králové? Vždyť jsme u nás od roku 1918 žádné neměli. Možná to měli a mají být králové z pohádek, ale ze kterých?
Z Pyšné princezny, kdy se král Miroslav opozdil a konstatoval, že ho stromky nechtěly pustit, nebo král Jindřich z muzikálu Šíleně smutná princezna, který měl zpoždění, kvůli svému nezdárnému synovi? Každý měl svůj důvod, který měl svou logiku.
Za sebou mám také první mladická a nesmělá rande, kdy jsem byl na schůzkách s dostatečným předstihem, abych nenechal dívku na sebe čekat.
Byly to chvilky plné očekávání, které rozechvívaly struny netrpělivosti z nových poznatků.
Další etapou byly schůzky pracovní, které měly co do činění s businessem a byly spojeny s financemi, neboť se vždy jednalo o záležitosti vážící se k obchodu. Byl jsem vyzbrojen informacemi, že dobrý manažer se nikdy neomlouvá za pozdní příchod, protože vždy přijde včas.
Tato myšlenka mi přišla velmi zajímavá, ale jen do té doby, kdy já jsem byl na smluvené schůzce včas, ovšem druhá strana se často opožďovala. Samozřejmě bez omluvy, protože měla stejné školení jako já, podle něhož se „dobrý manažer nikdy neomlouvá.“
Začal jsem mít pocit, že časté chvíle čekání na obchodní partnery jsou celkem nudné a ukrajují chvilky případného plodného jednání.
Mohlo by se říci, že se jedná jen o jednotky minut, které mě iritovaly, ale mé myšlenky mě zahalovaly do pocitu neférového jednání a také do obviňování sebe sama z malichernosti, včetně otřepané fráze o „akademické čtvrthodince“.
Své prožívané postřehy jsem se snažil zapudit volnočasovou aktivitou v podobě setkání s přáteli u pěnivého moku v restauračním zařízení a příjemného popovídání.
Obvolal jsem kamarády a domluvil setkání čtyř účastníků, kteří souhlasili s naší sešlostí. Čas začátku srazu byl stanoven na určitou hodinu, nikoli v časovém rozmezí.
Samozřejmě jsem se dostavil naprosto přesně, ale na místě jsem byl jako jediný. Po dvojí kontrole času (náramkové hodinky a mobil), jsem se opět dostával do nepříjemného rozpoložení.
Po zkonzumování prvního piva o samotě se objevil první z pozvaných a s usměvavou tváří se neomlouval, ale vysvětloval, že si myslel, že je nás zde více, a že se nudit nebudeme, a proto se klidně opozdil.
Již za přítomnosti všech zúčastněných jsem otevřel debatu o významu věty: „Ty si tedy dáváš na čas“.
Znamená tato věta, že chodíš přesně, nebo se jedná o ironii, že chodíš pozdě? Nedostatek zkušeností některých mých spolustolovníků s tímto tématem nás rozdělil na dvě části, takže jsme se v názoru nesjednotili.
Nepomohl ani příklad s odletem letadel, kdy na letiště se mají cestující dostavit s dvouhodinovým předstihem, což mnoho pasažérů nedodržuje, ani příklad odjezdů vlaků z nádraží, které prý mívají také zpoždění.
Náš společně strávený čas se nakonec vyplatil, protože jsme si hezky popovídali, „zafilozofovali“ a vzájemně se obohatili o skutečné lidské a kultivované setkání.
Ovšem s jedním poučením pro mě osobně. Na některé schůzky již nechodím včas, protože nemám čas na někoho, kdo nechodí včas.
A jak je to u Vás, pane premiére a prezidente?
