Článek
Má nějaký význam dodržovat životosprávu a následně způsob a formu přijímání potravy? Bude asi záležet na stylu života jednotlivců, potažmo rodin, které si způsoby konzumace nastavují.
Pokud si chceme uvědomit, co nás, již od narození, ovlivňuje, víme, že to je kojící matka, která určuje a ovlivňuje naši přirozenou potřebu jídla. Když však matka, z jakýchkoliv důvodů nefunguje, dochází k alternativním řešením stravy.
Zde je tedy předznamenání, že velký vliv mají na způsob a formování jídelních návyků matky, ale abychom jim nekřivdili, přeskočíme od narození do modelové rodiny, která bývá často 4-5ti členná a o nedělích má možnost uskutečnit společný oběd.
Tato představa může být pro někoho až přespříliš romantická nebo nereálná, vždyť rodinné neshody jsou velmi časté, dochází ke generačním třenicím, manželským hádkám, časovým nesouladům a podobně.
Je tedy společný nedělní oběd žádoucí?
Vzpomeneme-li na filmy pro pamětníky, ve kterých otec, jakožto „hlava rodiny“ určoval každý detail nedělního obědu a jeho manželka vše zajišťovala (pokud neměli v rodině služebnou), vybaví se nám i děti, které zkostnatělým obědovým rituálem nadšeni nebyly.
V současnosti si můžeme zvolit způsob nedělního obědu formou návštěvy restaurace, kde o nás bude postaráno a rodina by mohla mít pocit sounáležitosti.
Má však veřejný prostor kouzlo domácího prostředí, ve kterém se všichni cítí příjemně?
I kdyby tomu tak bylo, důležitým momentem jsou finanční výdaje rodiny za jeden oběd.
Rovněž připomenu sny a představy nejrůznějších veřejně známých osobností, které při rozhovorech opěvovali velkou rodinu, držící pohromadě a scházející se u společného jídla.
Myslím, že nedělní obědy by měly členy rodiny skutečně propojovat, pozitivně ovlivňovat, vychovávat a zkulturňovat.
Starší generace se setkávala se jménem Gutha Jarkovského, který prosazoval společné stolování, jako rituál.
Rodina by se měla sejít pohromadě, beze spěchu, rodiče by měli jít příkladem, stůl by měl být upravený a čistý. Jde o malou školu života, kdy dochází k úctě, sebeovládání, komunikaci, rodinné soudržnosti a hlavně ke kultuře chování.
Tyto myšlenky a požadavky zní možná moc archaicky, ale nejsou mezi námi příznivci těchto bývalých samozřejmostí?
Připomeňme si také Ladislava Špačka, který prosazoval, populární formou etiketu stolování, ale spíše doporučeními, bez akcentu na nedělní oběd.
Oba zmínění teoretici měli snahu lidem ukázat, že jídlo a jeho způsob konzumace, má mnohem větší význam, než si myslíme.
Vraťme se však k nedělnímu obědu, nikdo nám neřekne, jak má vypadat a v kolik hodin a kde se má jíst. Jedno je ovšem jisté, hlad a žízeň jsou vždy aktuální a možná i věčné a jak si to zařídíme, tak budeme spokojeni a možná že i naše děti a vnoučata.
Tak dobrou chuť, při nedělním obědu!
