Článek
Pravidlo, nebo spíše zvyk, používat ženské příjmení s koncovkou „ová“, se dostává mezi ohrožené druhy.
Naše babičky a prababičky, které žily v době, kdy čeština byla odstrkována do pozadí, neměly potřebu upravovat svá příjmení do mužského tvaru.
Jaký původ má koncovka „ová“ u ženských příjmení? Je to jen česká nebo slovenská záležitost?
Koncovka „ová“ u ženských příjmení není náhoda ani moderní výmysl — má poměrně starý jazykový původ a souvisí s tím, jak slovanské jazyky tradičně vyjadřují vztahy a přivlastnění.
V dnešní době se ovšem setkáváme s případy, kdy si ženy nepřejí mít u svého příjmení tuto koncovku, tedy například Nováková, Němečková, Humlová a podobně.
Důvody jsou zřejmě různé, a pokud nám je dotyčná žena sama neprozradí, můžeme je pouze odhadovat.
Jedním z odhadů je pocit, že u nich pohlaví není důležité. Dovolím si uvést poznámku, že jak pro koho.
Původně příjmení jako Nováková znamenalo doslova „Novákova žena/dcera“, tedy vlastnický vztah, že mu patří.
Jsou ženy, které svou výrazností a jednáním jasně dávají najevo, že nechtějí být nikým vlastněny, ale existují i jejich protipóly, které by naopak rády byly preferovány a obdivovány.
Z mužského hlediska jde o bytosti, které by si mnozí přáli mít po svém boku nebo alespoň nablízku, často však zjistí, že realita je poněkud drsnější, než jak si ji představovali.
Troufnu si odhadnout, že příjmení těchto žen není žádnou překážkou při jejich každodenním jednání a vystupování, zvláště když se jmenují Bílá, Červená, Zelená a jejich příjmení jsou bez koncovky „ová“.
Jejich mužské ekvivalenty se sice liší, ale pouze písmenem „ý“, tedy Modrý, Černý, Strakatý.
Spisovatelka Božena Němcová by ve své době napsala, že jsou to „šťastné ženy“ s tímto příjmením.
Co když se ale někdo jmenuje Němeček, pak jeho ženský protějšek bývá tradičně označován jako Němečková. V současných trendech tomu tak však vždy být nemusí. Třeba paní nebo slečna chce být „jenom“ Němeček.
Dá se namítnout, že rozlišení pohlaví, pokud o něj máme zájem, lze poznat podle křestního jména. Co když si ale někdo nechává říkat Michel, tedy česky znějící „Mišel“? Raději nebudeme pátrat dále po identitě oné osoby.
Buďme rádi, že máme své oblíbené postavy, jako je Šebestová, protože její kolega Mach by ji pak musel oslovovat „člověče Šebesto!“.
Také kolegyně pana Jonáše v divadelních hrách uváděných v divadle Semafor je paní Melicharová a nevadí jí to.
V našem českém prostředí jsou rovněž ambiciózní lidé, kteří touží po úspěchu a chtějí se vymanit z českých konvencí. Domnívají se, že příjmení s koncovkou „ová“ jim bude bránit v jejich prosazení ve světě, zvláště pak v Americe.
Byl jsem svědkem toho, kdy česká studentka přijela do Spojených států v rámci studia na střední škole. Její hostitelská rodina se jmenovala Warlick a jejich adoptovaná dcera černé pleti z Haiti, křestním jménem Natália, byla českým příjmením Kovalová nadšená a od té doby si nechává říkat Warlicková.
Dokonce touto koncovkou „ová“ ovlivnila i některé své blízké kamarádky ve státě Indiana, které ji následovaly.
Právě naopak je tomu u nás, kdo chce prý udělat „díru do světa“, musí si v ženském příjmení odstranit koncovku „ová“.
Není to však trochu málo?
Omlouvám se všem nositelům zmíněných příjmení, která jsou zde uvedena, a ještě více těm, kteří by zde své příjmení chtěli mít uvedeno.
