Článek
Jaroslav Zelený se po prohraném ligovém utkání s Mladou Boleslaví nechal slyšet, že jejich hra, která vedla ke druhé ligové porážce, byla impotentní.
Zda šlo o omluvu, výmluvu nebo sarkasmus, který má zmírnit zklamání především fotbalových fanoušků, se můžeme pouze domnívat. Do myšlení, zvláště pak fotbalových, hráčů nikdo nevidí. Co je však viditelné, jsou jejich výkony.
Letenští za celý první poločas ani jednou nevystřelili, dvakrát inkasovali a nakonec prohráli 0:2. To je neomluvitelný fakt, který nezmírní ani argument, že argentinská reprezentace také ve finále mistrovství světa nevystřelila na branku.
Jaroslav Zelený tento žalostný fakt nazval impotencí. Není to však spíše herní nekázeň, která začíná jeho přihrávkami převážně dozadu? Za impotenci postižený člověk většinou nemůže, ale přihrávat bezradně dozadu, tedy zbavovat se míče bez nápadu, jak přejít do útoku, je ubohá opatrnost, která nepatří do žádného týmu.
Jaroslav Zelený je obránce, který nejenže přihrává dozadu, ale také se velmi často drží od útočícího hráče v takové vzdálenosti, kterou při dynamickém útoku nedokáže eliminovat. V tomto nešvaru není sám. Jeho spoluhráči v obraně většinou dodržují systém tzv. zón, o kterém si zřejmě myslí, že představuje moderní fotbal. Není tomu tak. Důkazem byl výkon dánského obránce Asgera Sørensena v utkání proti Lyonu, kde důsledně bránil tak, že byl u útočícího hráče těsně, téměř rameno na rameni.
V tomto utkání byl kapitánem, šel příkladem a svým přístupem strhl ostatní obránce Sparty. Výsledek se dostavil.
Možná by tuto ukázku dobře zajištěné obrany a tento příklad měl analyzovat trenér, který je za hru celého týmu zodpovědný. Věřím, že tento fakt vidí, ale jeho nekonkrétní vyjádření po prohraných zápasech tomu nenasvědčují.
„Impotentní hra“, a zvláště pak útok, je také nekonkrétní vyjádření hráče, který má představu, že něco nejde, a vlastně neví proč.
Když si útočníci nepřihrávají na krátkou vzdálenost, lze jen obtížně osamoceně pronikat na dostřel branky.
Pro diváky taková hra působí, jako by spoluhráči spolu nekamarádili.
Věřím, že atmosféra v kabině je minimálně dobrá, ale na hřišti to tak nepůsobí. Zase jedna nekonkrétnost, ale kdyby se vyhrávalo, tak by se to sneslo.
Fotbal je kolektivní hra, a tak se dají chyby jednotlivců schovat za ostatní. Myslím však, že ve Spartě se objevují chyby jednotlivců, které se dají pojmenovat a odstranit.
Fanoušci Sparty budou doufat, že v úterý při odvetě s Lyonem bude vše tak, jak má být, a fotbalové srdce zaplesá. Současní Sparťané by si mohli vzít příklad ze svého rivala, Slavie, která má své místo v základní části Ligy mistrů jisté.
Sparta rozhodně není impotentní, ale někteří hráči jsou opatrně zbabělí.
