Článek
V dnešní době jsme svědky mnoha projevů, které byly v minulosti společensky nepřijatelné, až odsouzeníhodné, týkaly se oblečení a jeho doplňků. Vývoj módy a společenských konvencí zaznamenal velké změny, a tak není divu, že to, co bylo v minulém a předminulém století běžné, již neplatí nebo je terčem posměchu.
Jako příklad uveďme roztrhané oblečení, které evokovalo nepořádnost, lajdáckost či lenost dotyčného, který se podobným způsobem prezentoval před lidmi. Tehdy se říkalo, že „chudoba cti netratí“. Na základě tohoto hesla bylo možné setkat se s lidmi, kteří měli své oblečení vyspraveno záplatami, které byly různých barev, ale splňovaly účel, tedy nemít oblečení roztrhané. Současná módní vlna se nese v podobě roztrhaných nebo spíše děravých kalhot, přesněji jeansů.
Dlouho jsem vstřebával tento trend, až do chvíle, kdy se mi na džínách objevila trhlina.
V první chvíli jsem zaváhal a přemýšlel o vyspravení formou zašití, podšití nebo přímo záplatování. Hned jsem si ale uvědomil, že jsem přece již ve 21.století a díra nikomu nebude vadit, naopak, jsem trendy! Měl jsem celkem radost, až do chvíle, než jsem zjistil, že mi skrz díru fouká nepříjemně na stehno a pak jsem se ještě několikrát roztrženým otvorem zachytil za předměty, o které jsem zavadil.Roztržení kalhot jsem si nechal podšít záplatou a měl jsem vyřešeno, k mé spokojenosti.
Horší to bylo a je s ponožkami. O těchto nezbytných párových předmětech se příliš nemluví, snad jenom v souvislosti se sandály, ale to je jiná záležitost.
Když se objeví díra na ponožce, co s ní? Byl jsem zvyklý nebo jsem si vůbec neuvědomoval, že jsem, jako dítě, nikdy děravé ponožky nenosil. Pouze jsem někdy zaznamenal díru na ponožce při svlékání. Při oblékání tam nikdy nebyla. Maminka mi ji zřejmě vždy odstranila, ale jak? Nepátral jsem tehdy po tom, až v pozdějším věku, když maminku nahradila manželka. Objevil jsem díru na ponožce a začal jsem ji řešit formou oznámení: „Mám díru na ponožce!“ Dočkal jsem se odpovědi, že ji mám vyhodit.
Snaha o diskusi, že je to neekonomické, že by se měla asi zaštupovat, se nesetkala s kladnou odezvou. Navíc jsem se dověděl, že látací příze je v současné době dražší než samotné ponožky.
Mé vzpomínky na dětství se probudily a vybavila se mi teta z Moravy, která pomocí naběračky, lépe řečeno šufánku, na kterém měla navlečenou ponožku, látala ponožky mé sestřenice. Také jsem si matně vzpomněl, že v krabici se šitím jsme mívali dřevěný hříbek, se kterým jsem si nikdy nehrál, a tudíž tehdy nevěděl, na co je.
Zašel jsem na půdu a našel onu krabici se šitím i s hříbkem na zašívání ponožek a rovněž několik barevných látacích přízí (to jsou nitě na zašívání).
Tajně, aby o tom nikdo nevěděl, zvláště manželka a dcera, jsem se pokoušel zaštupovat díru na ponožce, která byla, naštěstí, již vypraná. Povedlo se mi to a já jsem se cítil jako tvůrce něčeho výtvarně-dekorativního a kreativního. Prostě jsem měl radost. Neměl jsem však odvahu se někomu pochlubit. Cítil jsem v sobě, že mám nějaký talent, ale zároveň jsem si uvědomoval, že můj počin byl z kategorie ženských prací.
Tato myšlenka byla pouze chvilková, neboť jsem si uvědomil, že už opravdu žijeme ve 21.století a ženy už nejsou „poslušné“, utiskované a ponižované jako naše prababičky, babičky a možná i maminky, že žijeme s našimi kamarády homosexuálního zaměření, že zde máme veřejně přiznanou skupinu LGBT a také feministické, uznávané projevy.
Oblékl jsem si, mnou zaštupovanou, ponožku a oznámil rodině tuto radostnou událost! Čekal jsem velkou pochvalu a obdiv, ale nedočkal se!
Později jsem zjistil, že existuje několik druhů ponožek, jedny laciné, které jsou téměř vždy, po použití, děravé a pak ty dražší, které mi potěšení ze štupování téměř neumožní. Rovněž jsem dospěl k závěru, že jsem pěkný ubožák a chudák, který nemá na drahé ponožky.
Nevadí, chudoba přece na cti netratí a díry na ponožkách už jsou možná trendy!
