Článek
Dušičky, období, kdy si všichni křesťané připomínají památku svých milovaných, kteří už s námi nejsou. Atmosféra hřbitovů je tehdy zvláštní. Plná úcty, pokory a duchovna. Tiché modlitby, teplé světlo svíček, tichý pláč a vzpomínání. V poslední době se však objevuje novinka. Na některých hřbitovech se můžeme setkat nejen s důstojnou hudbou dechového orchestru, ale také se stánky s občerstvením.
A co na to tedy romské tradice?
Dalo by se jistě říct, že pro lidi, kteří přijíždějí zdaleka, přijde občerstvení vhod. Ale jak je to v případě Romů, kteří mají tradici úcty k mrtvým hluboce a přísně zakořeněnou? Sama si pamatuji a dodnes to dodržuji, že hned po návratu ze hřbitova se musí vždy nejprve pořádně umýt ruce a teprve potom se smí dotýkat věcí. Natož pak s takovými nečistými rukama jíst. Starat se o hroby je samozřejmě správné a důležité. Je to projev lásky, úcty a vzpomínání. Co si však pamatuji od svých prarodičů, ruce, které se dotýkaly hrobu, se považovaly za nečisté z prostého hygienického důvodu, ale také z důvodu duchovního. Z rukou jsme smývali jakoby i nedobrou energii světa mrtvých. Já osobně bych tedy na hřbitově nic nejedla.
Na názor jsem se proto ptala některých Romů na Slovensku i v ČR.
A co vy? Jedli byste při návštěvě hrobů?
Co říká romská tradice
V romské kultuře patří pohřeb a rituály spojené se zesnulým mezi nejdůležitější, nejuctívanější a finančně nejnákladnější společenské události. Smrt není vnímána jen jako konec biologického života, ale jako přechod duše, mulo, do jiného světa. Drtivá většina romských tradic slouží k tomu, aby byla zesnulému projevena maximální úcta, rodina se s ním řádně rozloučila a zajistila, že se jeho duch nebude vracet mezi živé a škodit jim. Svátek „dušiček“ je příležitostí k setkání blízkých i vzdálených příbuzných. Po slavnostním obědě, svátečně oblečení, společně odcházejí na hřbitov k hrobům svých rodičů, prarodičů, příbuzných i přátel, kde jim zapalují svíčky a vzpomínají na ně.
Nebyli jsme vychováni v takové kultuře
Jak tedy Romové vnímají občerstvení na hřbitovech během Dušiček?
Padesátník Ján ze západního Slovenska něco takového rezolutně odmítá. „V žádném případě,“ říká. Stejně to cítí i paní Nataša ze středního Slovenska. Patří k nejstarší generaci Romů. „Já osobně ne. Nebyli jsme vychováni v takové kultuře,“ namítá.
Praktičtěji se na to dívá paní Ľuba Bajzová z východního Slovenska. „My bychom tam určitě nejedli. Ani bychom tam nepili. Musíme tam zachovat patřičnou úctu a klid. Nechodíme tam vychutnávat si jídlo, ale vzdát úctu našim zesnulým. Kdysi se po návratu ze hřbitova musely hned umýt ruce a teprve potom se bylo možné něčeho dotýkat. Myslím si, že důvodem bylo to, že kdysi nebyly kamenné pomníky jako dnes. Hroby pokrývala pouze hlína, vysazovaly se na ně květiny. Ženy se o květiny staraly, vytrhávaly plevel, takže pracovaly přímo s hlínou. Nedotýkat se věcí, dokud si člověk neumyje ruce, tak bylo logicky nezbytné. Takto se pravděpodobně tento zvyk dostal do tradic,“ uvažuje paní Ľuba. Jak dále říká, „občerstvení na hřbitově může být dobré pro lidi zdaleka, kteří například nemají v blízkosti hřbitova rodinu, kterou by navštívili,“ dodává. Jak ale navrhuje, mohli by se najíst cestou v autě. Hudba, jak říká, zní během Dušiček i u nich z místního rozhlasu. Samozřejmě přiměřeně důstojná.
Romance Demeterové, která patří k mladší generaci, připadá konzumace jídla na hřbitově nechutná a nedůstojná. „Podávat vodu, to bych ještě akceptovala. Hřbitovy jsou většinou na kopcích, napít se vody přijde vhod. Pokud hudba, tak jen tichá, nerušivá a uctivá. Živá hudba se u nás přece hraje pouze na pohřbech,“ vysvětluje svůj postoj paní Romanka.
Jídlo na hřbitově by si nedala ani paní Slávka Tatárová, rovněž z východního Slovenska. „Na Dušičky a vůbec na hřbitov chodíme vzdát úctu našim zesnulým. Oni jsou hlavním důvodem, proč tam chodíme. Modlíme se za ně a pálíme svíčky. Nechodíme tam jíst a pít,“ říká paní Slávka, která ctí staré tradice.
Mexické tradice už i u nás?
A co na dušičkovou novinku říkají dvě významné romské spisovatelky z ČR?
„Můj názor je ten, že na hřbitově se má a musí dodržovat úcta k zemřelým. Žádné občerstvení a hraní hudby. Oni zemřeli a my máme smutek na duši,“ rezolutně odmítá spisovatelka Verona Filová.
Jak říká Ilona Ferková, existuje více různých tradic, kterými si Romové ve světě připomínají své zesnulé. Na sociálních sítích viděla video slovenských nebo českých Romů, kteří uctili zesnulého způsobem, jenž je ve srovnání s našimi kulturními zvyklostmi velmi netradiční. „Teď někteří Romové uctívají nebožtíka tak, že jdou na hřbitov k jeho hrobu a rozloží tam jídlo a pití. Celá rodina tam pak společně zpívá jeho písně a baví se tak, jak to měl nebožtík rád. Pouštěli naše romské písničky a čardáše,“ popisuje Ilona Ferková a uvažuje, že jde o tradici mexických Romů, kterou převzali. „Nám by se takový zvyk příčil. My chodíme v tichosti a se zemřelými jen rozmlouváme a zapálíme svíčku. Na okraj hrobu položíme zapálenou cigaretu. To jen tehdy, když nebožtík za svého života rád kouřil,“ říká Ilona Ferková, která si myslí, že tento mexický romský zvyk by naši Romové, snad až na výjimky, nedokázali praktikovat.
Bolest pozůstalých však může být někdy až tak velká a smutek tak silný, že jediným způsobem, jak si alespoň trochu ulevit, je strávit chvíli času tak, jak tomu bylo za života nebožtíka. Jak odcházejí generace našich předků, odcházejí s nimi i tradice. Lidé se více zaměřují na to, jak věci prožívají a jak je potřebují řešit. A tak se možná i rychlé občerstvení na dušičkových hřbitovech jednou stane běžnou tradicí. Jen ať to neskončí jako svátek svatých patronů, takzvané odpusty, kde šlo víc o prodej stánkařů než o svátost samotnou.
Autor: Mária Hušová
