Článek
Láska se člověka neptá, odkud pochází, jakou má barvu pleti ani do jaké rodiny se narodil. Dva lidé se potkají, zamilují se a chtějí spolu žít. Problém začne ve chvíli, kdy jejich lásku odmítne rodina. Rom si přivede českou dívku nebo Romka představí rodičům českého partnera. Někde je přijmou. Jinde ne. Přijdou otázky. Proč zrovna Rom? Proč ne Čech? Stejně to může zaznít i v romské rodině. Proč zrovna Češka? Proč ne Romka? Dva lidé se zamilovali. Jenže jejich lásku najednou řeší celá rodina. A někdy přijdou tvrdá slova. Nechoď s ním k nám. Nechceme ji tady. Jestli chceš být s ní, tak s námi nepočítej. Člověk najednou stojí mezi tím, koho miluje, a vlastní rodinou. Koho má opustit? Člověka, kterého miluje? Nebo rodinu, ve které vyrostl? Znám případy, kdy se česká žena provdala za Roma a začala žít převážně v romském prostředí. Romská rodina ji přijala. Seděla s nimi u jednoho stolu, jezdila na návštěvy, chodila na svatby i pohřby. Už nebyla cizí. Patřila do rodiny. Její rodina ale jejího manžela odmítla. Roma do rodiny nechtěla. Nejdřív bylo méně návštěv, potom méně telefonátů a nakonec se přestali vídat úplně. Jedna rodina ji přijala. O druhou přišla. Jen proto, že si vzala Roma. Co musí člověk ztratit kvůli tomu, koho miluje? Rodiče? Sourozence? Domov? Celé roky života? Láska přece nemá být trest. Potom se narodí dítě a najednou je všechno jinak. Dítě neřeší, kdo je Rom a kdo Čech. Nezná předsudky dospělých. Chce mámu, tátu, babičku a dědu. Chce svoji rodinu.
Tady už nepíšu jen o tom, co znám od jiných lidí. Mám dvě děti a romský a český svět se spojil i v naší rodině. Proto vím, o čem píšu. Jako Rom, jako otec a jako dědeček. Když se dívám na svoje vnoučata, neřeším, kolik je v nich romské krve a kolik české. Jsou to moje vnoučata. Moje láska, moje radost, můj život. Nedal bych je za nic na světě. Někdy rodiče nechtějí přijmout člověka, kterého si jejich syn nebo dcera přivedou domů. Přijde hádka. Padnou tvrdá slova. Potom se narodí vnouče. Babička ho vezme do náruče. Děda se podívá do kočárku. Hádky jdou stranou. Už nevidí Čecha nebo Roma. Vidí svoje vnouče. Svoji krev. Svoji rodinu. Neříkám, že je to tak všude. Píšu o tom, co jsem prožil a co znám ze života mezi Romy. Hádka může bolet ještě roky. Křivda může zůstat. Ale vnouče za hádky dospělých nemůže. Je to jejich krev. Jejich vnouče. Jejich rodina. Milují ho takové, jaké je. Je to láska až za hrob. Jenže ne každý příběh končí dobře. Některá manželství se rozpadnou. A tehdy člověk pozná, jakou cenu za svůj vztah zaplatil. Česká žena žila patnáct let v romské rodině. Její rodina jejího manžela odmítla. Rok po roku se od sebe vzdalovali. Potom přišel rozvod. Kam se má vrátit? K rodině, se kterou se patnáct let skoro nevídala?
Patnáct let života se nedá vrátit jedním telefonátem. Stejně to může být i opačně. Romka začne žít v české rodině a vzdálí se od svých blízkých. Potom se manželství rozpadne a ona se chce vrátit domů. Jenže doma už není všechno jako dřív. Uběhly roky. Některé vztahy se dají napravit. Ztracený čas ne. A děti? Ty se s nikým nerozvedly. Rozvedli se rodiče. Dítě má pořád mámu, tátu, babičky, dědečky a rodinu na obou stranách. Proč by mělo kvůli rozvodu rodičů přijít o lidi, které miluje? Manželství skončilo. Rodina dítěte ne. Znám rodinu, kde byl otec Rom a matka Češka. Měli dvě dcery. Holky svého tátu milovaly. Věděly, že je Rom. Znaly jeho rodinu a chodily k ní. Potom otec zemřel. Návštěv ubývalo, vztahy ochladly a nakonec se s romskou částí rodiny přestaly stýkat úplně. Dnes jsou z nich dospělé ženy. Jednou mohou mít svoje děti. Budou vědět, kdo byl jejich romský děda? Budou vědět, že mají romské příbuzné?
Že i romská krev koluje v jejich žilách? Člověk může vědět, odkud pochází, a přesto se bát o tom mluvit. Ve škole nebo později v práci řekne, že jeho máma je Romka nebo táta Rom. Do té chvíle se spolu normálně bavili. Smáli se. Brali ho takového, jaký je. Potom uslyší jedno slovo. Rom. A začnou se na něj dívat jinak. Co se na tom člověku změnilo? Nic. Změnil se jen jejich pohled. A to člověk nezapomene. Příště už svoje romské kořeny raději nezmíní. Ne proto, že by se styděl za svoji rodinu. Bojí se dalšího odmítnutí. To bych svým vnoučatům nepřál. Nechci, aby někdy přemýšlela, jestli mohou říct, kdo je jejich máma, táta, babička nebo děda. Proč by měl člověk schovávat vlastní rodinu jen proto, aby ho někdo přijal? Dítě není půl Rom a půl Čech. Je to člověk. Má českou rodinu. Má romskou rodinu. Obě jsou jeho. Když se podívám na svoje vnoučata, nevidím dva světy, které proti sobě stojí. Vidím dva světy, které se v nich spojily. Nemusí si vybírat, kam patří. Patří do obou rodin. Romská krev. Česká krev. Jedna rodina. Moje rodina. A hlavně lidi, které miluji nade všechno.
Napsal: Gejza Horváth
