Místa, o kterých Fráňa Šrámek ve svém románu Měsíc nad řekou nepsal

Na pražském nádraží Na Knížecí nasedáme společně s mou kolegyní Radkou Broumovou do autobusu, abychom se o hodinu a čtvrt později ocitly v jihočeském Písku. Více než 31tisícovém okresním městě, kde byla od 14. století až do roku 1940 velmi silná židovská komunita, kterou ale prakticky zcela zničili nacisté.

Hlavní etnickou minoritou, kterou tu dnes najdeme, jsou Romové a stejně jako v mnoha dalších městech Česka, i tady je velká část z nich od zbytku obyvatelstva segregovaná do takzvaně sociálně vyloučených lokalit.

Ranní cesta historickým centrem Písku dýchá blížícím se létem. Na nábřeží řeky Otavy, která město rozděluje jako modrá stužka, už stojí tradiční výstava Sochy z Písku. Kavárny a pekárny právě otevírají a staví zahrádky na nábřeží. Jdeme přes Kamenný most. Okolo nás projíždí lidé mířící do práce na městských kolech, děti běží s aktovkami do školy, která už za pár týdnů skončí. Atmosféra starého města je v letní náladě prakticky idylická. Je brzké ráno, ale jako by tu měl večer nad řekou vyplout měsíc z románu Fráni Šrámka.

Ze středu města míříme společně s Radkou kopcem do nedaleké Žizkovy ulice, kde sídlí místní pobočka Romodromu. Čekají na nás kolegyně, které se starají o zabydlovací projekt Housing First Písek, ale také o místní službu sociální rehabilitace. Ta lidem pomáhá například s hledáním bydlení nebo zaměstnání, pomáhají s výchovou či vzděláváním dětí a podobně.

„Pobočku máme v centru, mimo vyloučenou oblast úmyslně. Chceme přimět naše klienty k socializaci. K tomu, aby vyšli ze svého ‚ghetta‘ a stali se přirozenou součástí místního dění. Dalším důvodem je také to, že naši klienti musí projevit snahu a zájem. Přijít k nám přes část města je úplné minimum. Bez spolupráce pomáhat jednoduše nemůžeme,“ říká vedoucí písecké pobočky Lenka Duchačová, která pro místní Romodrom pracuje už sedmým rokem.

Interiér pracoviště je velmi prostorný, světlý a působí otevřeně a čistě. Velkým oknem zadní kanceláře je vidět do zahrady plné rozkvetlých keřů a stromů.

„Když vstoupíte na pobočku, v první místnosti potkáte kolegyně, které se věnují sociálním rehabilitacím. Tady v zadní místnosti máme s dalšími dvěma kolegyněmi na starosti projekt Housing First,“ říká Lenka Duchačová a dodává:

„Často spolupracujeme navzájem, protože naše klienty většinou trápí komplexní životní situace. Většinou, když mají holky vedle klienta, který se nachází v bytové nouzi, tak jim s tím pomáháme.“

Písecký Housing First, který financuje Evropský sociální fond prostřednictvím OPZ+,  vychází z ověřeného modelu, který funguje v řadě evropských zemí i městech České republiky. V praxi to znamená, že lidé bez domova nebo ohrožení ztrátou bydlení získávají standardní nájemní smlouvu a podporu sociálních pracovníků, kteří jim pomáhají udržet si bydlení dlouhodobě.

Majitelé bytů tak mají jistotu pravidelného splácení nájemného, garanci podpory ze strany sociální služby a férovou komunikaci. Romodrom vytváří pojítko mezi lidmi, kteří bydlení potřebují, a těmi, kteří ho mohou nabídnout.

„Garance správy, péče o nemovitost a včasného placení nájmu je silný motivátor, proč do projektu majitelé jdou,“ podotýká sociální realitní zprostředkovatelka Veronika Polívková.

Vysvětluje, že když majitelé pronajímají byty sociálně slabým rodinám, často chodí vybírat nájem denně, třeba po dvou stokorunách, protože vědí, že jejich nájemci nejsou reálně schopni na konci měsíce celou částku jednorázově zaplatit. Právě tuto situaci řeší Housing First. Stálé bydlení otevírá prostor pro postupnou stabilizaci i dalších oblastí života. Z dalších dlouholetých zabydlovacích projektu Romodromu vyplývá, že obvykle se takto podaří dosáhnout schopnosti samostatného si udržení běžného nájemního bydlení u asi 85 procent klientů.

„V rámci Housingu rozjíždíme čerstvě nový cyklus, který má narozdíl od předchozího zkrácenou lhůtu ze tří na dva roky. Protože běží teprve první měsíc, máme prozatím přibližně pět klientů, kteří mají zájem o bydlení a kteří se nám do projektu hodí,“ doplňuje ji klíčová sociální pracovnice Veronika Kohelová.

„V tříletém projektu, na který navazujeme, jsme měli celkově patnáct bytů, z těch si čtyři přenášíme do projektu nového. K nim dáváme dohromady nové byty. Chodili k nám jak klienti, kteří měli zájem o bydlení, tak majitelé bytů, kteří je prostřednictvím Romodromu chtěli pronajmout. Všechno bylo prakticky v rovnováze,“ podotýká.

Mnoho klientů píseckého Housingu jsou maminky samoživitelky. Protože v Písku funguje také tzv. probační dům, navazují místní pracovnice spolupráci i s ním. V Česku se jedná o jediné zařízení Probační a mediační služby poskytující půlroční resocializační program mužům podmínečně propuštěným z výkonu trestu odnětí svobody. Samoživitelky a bývalí odsouzení jsou velmi rozdílné skupiny klientů.

„Zatímco lidé propuštění z vězení naskočí do práce, zajistí si potřebné úřady a už se nějakým způsobem osamostatní, s maminkami je to vždy na déle. Mají to složitější. Na situaci jsou samy, většinou mají malé děti, tedy nemůžou chodit do práce. Majitelé je také často nechtějí z důvodu rasové diskriminace. 70 procent našich klientů jsou Romové. Když chybí podpora rodiny, která je pro zajištění základních potřeb alfou a omegou, je nutné nabídnout jim širší pomoc,“ poznamenává Veronika.

Procházíme kolem jednoho z měšťanských domů, kde má Housing své klienty. Na první pohled vypadá dům velmi luxusně. Lenka vysvětluje, že problémem bytů v centu je vysoká vlhkost a navzdory tomu, že mají krásné interiéry, patří mezi ty, o které není z tohoto důvodu velký zájem. Další byty jsou potom v okrajových sídlištních čtvrtích. Ovšem i byt na kraji sídliště je stále byt – poskytuje nájemníkům soukromí a základní jistotu. Mnohem více lidí v kritické sociální situaci je odkázaných na přechodná a nouzová bydlení.

Nasedáme do Lenčina auta a jedeme se podívat do místní městské ubytovny, kterou spravuje organizace Naděje Písek. Žijí tu většinou maminky s malými, ale i odrostlými dětmi. Lenka mně cestou vypráví příběhy klientů, zasazuje je do kontextu a zázemí.

Slyším o 26leté ženě, která je sama na osm dětí. O mamince, které se stará i o své neteře a synovce, protože mají rodiče ve výkonu trestu. Lenka zmiňuje především vysokou míru domácího násilí a drogové kriminality. V tomto kontextu vysvětluje, že se objevil nebezpečný trend, kdy drogově závislé matky z vyloučených oblastí podávají drogy i svým dětem, aby je tlumily.

I když i tady se rozlévá slunce a vzduch je svěží, město najednou dostává trochu jiný ráz. Velká budova, připomínající prvorepublikovou měšťanku, stojí u silnice vyvádějící dopravu z města a za ní už téměř nic nevidíte. Infrastruktura mizí.

Vítají nás místní pracovnice Ilona Ullmanová a Monika Nezbedová a hned při našem příchodu řeší se svými klienty odpadky. Je znát, že opakovaně.

„Musíme jim dokola vysvětlovat a připomínat, že v areálu nemohou zůstávat pytle s odpadky před vchodem. Vyvezli jsme kontejnery nad areál, protože se nám tu množili hlodavci i nepříjemný zápach,“ vysvětluje Ilona.

Na vstupních dveřích ubytovny je vyvěšený seznam lidí, kteří mají do budovy zákaz vstupu. Působí to smutně a jistým způsobem vlastně nepřátelsky.  Když si ale potom povídám se správkyněmi ubytovny, zjišťuji, že násilí, především domácí a na matkách těch nejmenších dětí, je tu velmi časté. To bohužel odpovídá teorii: partnerské a domácí násilí je úzce spjaté s nestabilitou bydlení, stejně tak jako nestabilní bydlení a celkově sociální situace limituje možnosti oběti násilný vztah opustit. Pro přeživší partnerského násilí by v ideálním světě byly zapotřebí zcela svébytné, rychle dostupné programy Housing First – ty jsou ale spíše výjimkou.

Smutnou skutečností zde v nouzovém bydlení je, že většina žen své násilníky mnohdy i po zásahu policie a ošetření záchrannou službou ještě téhož dne vpustí zpět na pokoj. Znamená to pro ně potom, že ubytovnu musí samy opustit. Násilí se tu netoleruje.

Ženy mně společně vypráví příběh bývalé klientky, kterou její druh napadl tak brutálně, že bylo nutné zavolat policii i odborné ošetření. Klientka, která žádala o pomoc celá od krve, i přes varování pracovnic pustila muže po jeho propuštění z výslechu zpět. Musela i s dětmi místo opustit.

Vysoké chodby udržují příjemný chlad, v každém rohu stojí kočárek některé z klientek. Místo záclon jsou v oknech pokojů často jen připínáčky připevněné cáry látek nebo rozstříhané deky.

Správkyně mě upozorňují, že bude těžké najít někoho, kdo bude ochotný si se mnou popovídat. Písek je malé město a lidé z vyloučené oblasti nestojí o publicitu. Nakonec za mnou přichází sedmatřicetiletá maminka pěti dětí. V náručí má jedno ze svých ročních dvojčat a snaží se ho uspat. O druhé se stará babička a tři další děti jsou ve škole.

Ptám se, co by doporučila lidem, kteří se ocitli stejně jako ona v tíživé situaci. „Obrátit se na Romodrom, nejlíp rovnou na terén. Mně to pomohlo, jsem u nich už roky. Děcka mají kde spát, co jíst,“ odpovídá mně a podobně jako většina klientů, s nimiž jsme se už setkali v jiných českých městech, i ona chválí přístup našich kolegyň a vyjadřuje vděk za to, že se na ně může obrátit prakticky se vším – od věcí denní potřeby až po vyřizování důležitých dokumentů a pomoc s lékaři pro své děti.

Monika Nezbedová mně vysvětluje další fenomén místní komunity. Mnozí z těch, kterým se – ať už prostřednictvím Housingu nebo města podařilo získat samostatné bydlení, pociťují ztrátu identity a dobrovolně se vracejí mezi „své“ na ubytovnu. „Není to výjimečná situace. Samozřejmě děláme, co můžeme, abychom je začlenili do většinové společnosti, ale není výjimkou, že se rodiny vrací opakovaně. Ne proto, že by neměly finance, ale čistě proto, že jim chybí pospolitost a vlastně i asociální způsob života,“ komentuje neúspěšné inkluze.

Loučíme se se správkyněmi, opouštíme areál. Dělám si pro dokumentaci ještě fotografii, když mě osloví asi čtrnáctiletý kluk, který jde v partě kamarádů okolo.

„Proč si to tady fotíte? Máte z toho radost, že někdo nemá domov a není na tom dobře?“ Vysvětluji mu, že patřím k organizaci, která se lidem snaží vlastní bydlení hledat. Slušně se omlouvá, usmívám se na něj, protože mě jeho zúčastněná reakce ve skutečnosti potěšila.

„Často si neuvědomujeme, že dát člověku druhou šanci je jedinou možností, jak mu umožnit návrat do společnosti a jak se vyvarovat tomu, že bude za týden ve vězení znovu a někdo díky tomu přijde třeba o život, zdraví nebo majetek. Bez pomoci, podpory a možnosti začlenění nemají propuštění takřka žádnou šanci,“ podotýká Lenka a odpovídá na mou otázku, jak vypadá proces v praxi:

„Klíčovým je pro nás zajistit těm, kteří se vrací z výkonu trestu, střechu nad hlavou. I tady propojujeme svou podporu s projektem Housing First. Vedle psychologické podpory je potom zásadní poskytnout sociální poradenství, což často obnáší doprovodit klienta na úřady a podobně. Dalším pilířem naší pomoci je zprostředkování práce nebo možnosti rekvalifikace.“

Ptám se Lenky, jak je možné, že písecká pobočka tady harmonicky funguje. „Jsme tu dobře zasíťovaní, navazujeme spolupráci napříč s jinými organizacemi, městem, státními úřady i jednotlivci,“ říká a ukazuje mně potom v kanceláři zápis ze setkání místních neziskových organizací a poskytovatelů služeb na Písecku. „Vídáme se vždycky jednou za měsíc, kde si vzájemně sdělíme informace, poreferujeme si, na čem pracujeme, na co se zaměřit, kde spojit síly, jak fungují nové dotace. Říkáme tomu Setkání KOKO.“

Pročítám si zápis a myslím, že by taková setkání měla smysl ve většině okresních měst. Vedle naší organizace, místní diakonie, nemocnice, pečovatelských domů, centra na podporu místní integrace cizinců nebo krizového centra jsou tu v zastoupení další, celkem 21 organizací.

Právě široké propojení občanského i sociálního sektoru, institucí a samospráv je cestou, jak řešit jinak zamrzlé, obtížně ovlivnitelné sociální problémy. Náš Housing First totiž sice může měnit k lepšímu osudy konkrétních klientů, ale tváří v tvář tomu, kolik lidí - včetně osamocených matek s dětmi - se nachází v bytové nouzi, bez dalších kroků bude sice užitečnou, ale přeci jen kapkou v moři. Podobné projekty si žádají škálování a systémovou podporu, která je nakonec i v zájmu státu a celé společnosti.

Ubytovna Svatoplukova (1) a písecká pobočka Romodromu (2)

- Kateřina Tesařová