Ulice, kde oplotili trávník. Den v bílinské sociálně vyloučené lokalitě

Je konec května a z pražské centrály nevládky Romodrom vyrážíme do severních Čech na nezvyklou výpravu. Cílem je takzvaně sociálně vyloučená lokalita – pojem, na který narazil asi každý, ale málokdo si ho doslova prošel, natož mluvil s konkrétními lidmi za ním. Nás tudy provedou prvotřídní odbornice – sociální a peer pracovnice spolupracující s převážně romskými rodinami v hlavní vyloučené lokalitě Bíliny.

Asi šestnáctitisícové město leží na spojnici Mostu a Teplic přímo u stejnojmenného povrchového lomu. Má řadu půvabných zákoutí, včetně bývalých lázní, nyní fungujících jako stáčírna známé kyselky. Současně Bílinu ale zatěžuje nadprůměrná míra nezaměstnanosti, naopak nízký průměr formálního dosaženého vzdělání a další problémy smutně typické pro oblast mostecké hnědouhelné pánve.

Největší sociálně vyloučená lokalita se v Bílině nachází uprostřed běžného sídliště. Když ale vcházíme do ulice M. Švabinského, na první pohled se tu od jiných odlišuje několik sedmipatrových panelových domů. Jeden, v koutě otevřeného vnitrobloku, má starou, otlučenou omítku a balkony obsypané sušícím se prádlem. Nad protilehlým rohem náměstíčka ční další, vyhořelý a prázdný dům obklopený ošuntělými zavřenými vstupy.

Míříme do kanceláře Romodromu a přilehlého dětského klubu, umístěného ve zrekonstruovaném paneláku uprostřed bloku. Ten dělí od nejživější (a nejzašlejší) části ulice zamčená kovová brána. Přímo navazuje plot, kterým město obehnalo celý prostředek prostranství ve zjevném záměru zabránit obyvatelům zdržovat se na jediné zelené ploše v ulici. Podobné zábrany jsou vidět dokonce i na střechách domů.

Celý den tak obcházíme ploty a bránu. Když z kanceláře se sociálními pracovnicemi míříme za klientkou, která žije ve vedlejším vchodu, je to až tragikomické – dotyčná bydlí asi dvacet metrů od nás, kvůli řetězem zavřené bráně ale musíme udělat několikaminutovou zacházku kolem celé ulice. Kolegyně suše konstatují, že je to pořád lepší než dřív, kdy zábrany doplňoval ostnatý drát.

Omezený a nepohodlně roztříštěný prostor je leitmotivem poznávání sociálně vyloučené lokality. Nejde jen o faktický zákaz vstupu na trávník. Mnohem závažnější pro místní je, že mnohdy žijí v přelidněných, neadekvátních bytech. Výjimkou nejsou šestičlenné rodiny ve 2+kk. Bídné bytové podmínky tu, stejně jako v desítkách dalších lokalit, tvoří typickou součást kruhu chudoby, protkaného spletitými životními příběhy a nevalnými šancemi na lepší život.

„Lokalita vznikla řízeným sestěhováním. Domy mají soukromé vlastnictví, většinu z  nich vlastní realitní kanceláře. Do lokality se stěhují Romové z  regionu i mimo něj. Podle odhadů zde tvoří až 65 procent obyvatel. Většina obyvatel je závislá na sociálních dávkách. V lokalitě je častým jevem práce načerno, prostituce, prodej drog a lichva. Velkým problémem obyvatel je jejich zadlužení,“ popisuje oblast Agentura pro sociální začleňování.

S neutěšenou sociální situací se samozřejmě pojí následky pro výchovu a vzdělání dětí. Některé chodí do školy, některé občas, některé prostě ne – a jakkoli je případ každé rodiny odlišný, jako červená nit se jimi vine zmíněný kruh chudoby.

Jde o sociální fenomén zahrnující mimo jiné sklon míry dosaženého vzdělání, ne/zaměstnanosti a bídy se předávat z generace na generaci. Jinak řečeno, děti rodičů, kteří sotva vychodili základku a žijí v exekucích, nevyhovujícím bydlení i neustálém existenčním stresu, velmi často v dospělosti skončí stejně. Z pozice vzdělaných, finančně zajištěných lidí z Prahy se sice snadno a často mluví o tom, jak se každá bariéra dá překonat individuální snahou a vůlí, tady je ale praxe zcela jiná.

Cesty ven, nebo alespoň ke snížení všech strukturálních bariér samozřejmě existují. Jen to nebývají filmové příběhy o velkolepém úspěchu jednotlivců, spíše soustavy drobných, náročných kroků.

Romodrom v Bílině provozuje díky financím Evropského sociálního fondu dva projekty: Podporu rozvoje rodičovských kompetencí a Prevenci předčasných odchodů ze vzdělávání. Prvý jmenovaný od července 2025 poskytuje všestrannou podporu rodinám především v sociální a úřední oblasti.

Pracovnice – Lenka Nováčková, Karin Külweinová a Jana Kavúrová – s klienty řeší jak finance a bydlení, tak kontakty se školou, školkou a dalšími institucemi, jako je OSPOD. Pomáhají lidem se zorientovat administrativních pravidlech – ano, včetně „dávek“ - a motivují je, aby podporovali své děti ve vzdělávání.

Několik klientek, se kterými o jejich zkušenostech se sociální prací mluvíme, nešetří vůči kolegyním chválou. Na dotazy, s čím jim Romodrom pomohl, obvykle odpovídají „se vším“ - postupně zjišťujeme, že to může zahrnovat i podporu při vyhledávání lékařů a různé praktické rady ohledně výchovy.

Důležitá je komunikace napřímo – pracovnice s klienty jednají v terénu osobně a nespoléhají na telefony či e-maily. Někteří lidé v lokalitě ani telefon nemají stabilně k dispozici. Kolegyně k nim docházejí připomínat zásadní i každodenní záležitosti, namátkou lékařské prohlídky nebo návštěvní den ve vězeňském zařízení, kde je ve výkonu trestu někdo z blízkých.

Druhý projekt se soustředí na přípravu předškolních dětí ke školní docházce, kdy hlavním cílem je zabránit vypadnutí ze vzdělávacího systému. To dětem z Ústeckého (a Karlovarského) kraje statisticky hrozí několikanásobně více než například v Praze, a to se zřejmými ekonomickými a sociálními důsledky.

Romodrom v rámci projektu provozuje dětský klub Píšťalka, zaměřený na děti od tří do šesti let – a nově také doučování žáků prvních tříd i příležitostné vzdělávání rodičů v tématech výchovy, prevence či duševního zdraví. Dětem se zde věnuje sociální pracovnice Tereza Kovaříková, pedagogická pracovnice Aneta Řezníčková a peer pracovnice Nikola Gabčová. Ta v lokalitě navíc vede taneční soubor Lakhere Čhaja (Její holky) – s tím se ještě uvidíme později.

„Většinou tu máme romské děti z bezprostředního okolí. Chodí sem, aby se adaptovaly a naučily se režimu. Platí to i pro rodiče – že mají být někde včas, dojít si pro děti nebo je přivést. Cílem je přihlásit děti do běžné školky, aby tam pokračovaly v předškolní docházce,“ popisuje činnost Píšťalky Řezníčková. Doplňuje, že klub má kapacitu osmi dětí, ale návštěvnost je někdy proměnlivá. Když malí svěřenci nedorazí, pracovnice vyrážejí do terénu za rodiči zjistit důvody.

Píšťalka – podobně jako dětské skupiny provozované Romodromem v jiných městech – pracuje s Montessori metodami. „Děti učíme i základy, jako je mytí rukou, uklízení si po sobě. I proto Montessori – aby se učily jak sebeobsluze a samostatnosti, tak například práci v klidu, na kterou nejsou z domova moc zvyklé,“ vysvětluje Řezníčková.

S dětmi se setkáváme, když přicházejí z vycházky. Některé si rovnou přebírají rodiče, s dalšími si ještě chvíli v klubu malujeme a zkoumáme zrcadlovku, která je nesmírně zajímá. Není to dobrý foťák, ale tady působí jako zjevení. Zatímco děti cvakají jeden snímek za druhým, v hlavě mi samozřejmě běží otázka, na jaké možnosti rozvíjet své fotografické zaujetí mohou z ulice M. Švabinského dosáhnout.

Šance k pěstování talentů se i zde ovšem díky nadšení a intenzivní práci objevují. Čeká nás setkání s mladými tanečnicemi z Lakhere Čhaja.

Za plotem u ošuntělé večerky se za skupinou postávajících chlapíků objevuje záblesk zářivě rudé – přicházejí dívky z tanečního souboru. Přestože je hned další den čeká zatím největší vystoupení na známém romském festivalu Khamoro v Praze, udělaly si v parném dni čas, aby nám přímo na sídlišti ukázaly, co umějí. Soubor je ostatně s ulicí M. Švabinského úzce spojený.

„Taneční soubor jsem založila v září 2025 z iniciativy podpořit děti a mladé lidi v  lokalitě a nabídnout jim bezpečný prostor pro seberealizaci. Zaměřuje se nejen na tanec, ale také na smysluplné trávení volného času, spolupráci a rozvoj dovedností. Aktuálně jej tvoří pět dívek z Bíliny se zájmem o  tanec, které se pravidelně scházejí. Tréninky probíhají dvakrát týdně,“ popisuje peer pracovnice Romodromu Gabčová.

Soubor, spadající pod projekt podpořený Evropským sociálním fondem a českým MŠMT, už stihl sklidit první úspěchy. Polovinou května vyhrál v konkurenci jedenácti dalších sestav kategorii tradičních tanců ústeckého festivalu Rotahufest. Krom nedávného vystoupení na pražském Khamoru reprezentoval také na Miss Roma konané v Chanově. Dívky se zapojily i do příprav akcí k Mezinárodnímu dni Romů, které pořádala místní pobočka Romodromu spolu se Základní školou Lidická.

Pětice dívek se – v doprovodu několika rodičů a pracovnic Romodromu – nese ulicemi Teplického předměstí. Docházíme na basketbalové hřiště, kde si hraje skupina mladších dětí a vyklízí pole k chystanému tanci. Netradiční parket z jedné strany svírá silnice, na straně druhé vystupuje mohutná kulisa tepelné elektrárny Ledvice.

Začíná hrát hudba z přenosného repráčku, který si Lakhere Čhaja odvezly za vítězství na Rotahufestu. Hrdě ho střeží malý synek jedné z mladinkých tanečnic. Dívky vyrážejí v ponožkách po rozpálené ploše a víří v precizní koordinaci. Černé sukně s červenými lemy se míhají vzduchem, opodál rozvíjejí vlastní taneční kreace menší děti, které nezvyklá scéna hned zaujala.

Sledujeme radost dívek z pohybu a hudby, těšíme se z jejich vstřícnosti v kulisách panelového sídliště na samém kraji města. Na závěr jim přejeme hodně zdaru na zítřejším Khamoru, loučíme se s kolegyněmi a naposledy od kanceláře obcházíme plot.

Cestou přes zelenající se České středohoří mě napadá, že bílinská ulice M. Švabinského sice přímo vybízí k oslím můstkům na malířovo plátno Chudý kraj, každé přirovnání je zde ale bezmála stupidní. Realita takzvané sociálně vyloučené lokality nepřipouští romantizaci a stojí jako svébytný celek přístupný jen skrze přímé nahlédnutí.

Podobná zkušenost je bez nadsázky objevná zvlášť v kontextu debat kolem rozkladu Agentury pro sociální začleňování a narůstajícího politického tlaku vůči neziskovému sektoru. Ten se nejen v Bílině vydává řešit problémy přímo tam, kde se odehrávají – ne od stolu skrze reporty a analýzy, ale mezi konkrétní lidi a jejich osudy, kolem segregačních plotů a otlučených výloh.

Tvoří tím efektivního partnera jak pro stát a obce, tak jednotlivce i komunity potřebující pomocnou ruku.

- Jan Kašpárek