Článek
Jednou z klíčových oblastí práce Romodromu je podpora lidí, jichž se dotkl výkon trestu odnětí svobody (VTOS). Vězení totiž nemění život pouze odsouzenému, ale často i jeho rodině a dalším blízkým: lidem, kteří na trestném činu nenesou vinu. Pro děti je obzvlášť obtížné náhlé odloučení od rodiče a rozpad základních jistot. Dvojnásob to platí tehdy, když se přidá socioekonomická nejistota a nestabilní rodinné prostředí.
Projekt Efektivní podpora budování zdravého vztahu dítěte a rodiče ve VTOS, financovaný Evropským sociálním fondem skrze OPZ+ a ze státního rozpočtu, se už třetím rokem zaměřuje právě na setkávání odsouzených rodičů s dětmi. Nejde přitom jen o překonání izolace a zprostředkování kontaktu. Projektový tým tvoří sociální pracovníci i psychologové a je schopný nejen zajistit logistiku a další náležitosti setkávání, ale i emoční podporu a budování bezpečného prostředí pro děti.
Jak taková podpora vypadá v praxi, si můžeme ukázat na příkladu jedné skutečné rodiny ze středně velkého města. Paní Eliška je v dlouhodobém vztahu s panem Patrikem. Seznámili se dohromady v době, kdy Eliška již čekala syna Marka. Krátce po jeho narození byl ale Patrik odsouzen za nenásilnou trestnou činnost.
Paní Eliška se rozhodla na partnera počkat, než bude mít trest za sebou. Přála si, aby si spolu Marek s Patrikem vybudovali zdravý a pevný vztah. Oba o to mají silný zájem – Patrik je z vězení s rodinou v kontaktu a velmi často si volá přímo s Markem. Bere synka jako vlastního, zná ho a chce vztah rozvíjet. I Marek říká Patrikovi „táto“ a nijak jej neznepokojuje, že jde formálně „jen“ o nevlastního otce. Často mluví přímo o tom, že by se s ním rád viděl.
Malé krůčky k sobě
Marek s Patrikem se naposled viděli, když byl Marek velmi malý. Ten si může po tak dlouhé době jen těžko pamatovat, jak táta vůbec vypadá. Ani neví, že je ve vězení. Právě tam se ale jejich setkání musí uskutečnit. Je jasné, že první návštěva nemusí být jednoduchá, všichni jsou ale odhodlaní udělat maximum. Elišku s Markem tak doma vyzvedávají dvě pracovnice projektu, Gabriela Jahn a Karolína Čiháková, a společně vyráží na dohodnutou návštěvu.
Marek se na tátu velmi těšil. Při prvním kontaktu jej sice nepoznal a byl zdrženlivý, všichni se ale shodli, že je setkání potěšilo a chtějí je opakovat. „Moc se synem děkujeme za již proběhlou návštěvu ve věznici. Moc jsme si ji užili a už se těšíme na příště. Slečny Gabriela a Karolína s námi vše perfektně zvládly a byly moc hodné, milé, ochotné,“ napsala Eliška. Patrik si setkání také pochvaloval a v dopise pracovnicím se radoval, jak je Mareček šikovný.
Po nedlouhé době se uskutečnila druhá návštěva. Ta probíhala v příjemné atmosféře a tentokrát Marek Patrika už bezpečně poznal. V herničce spolu skládali auto, hráli si, povídali, malovali a zjistili o sobě nové věci.
Patrik se po návštěvě svěřil sociální pracovnici s milým zážitkem. Když se při setkání drželi s partnerkou za ruce, Marek přišel a Patrikovu ruku si se slovy „to je jenom můj tatin“ zabral pro sebe.
Vztahy posilují šanci na úspěšný návrat do společnosti
Patrik si podal žádost o podmíněné propuštění, další návštěva se tedy zatím nekonala – rodina čeká, jak to dopadne. Ať už se ale rozhodnutí o propuštění vyvine jakkoli, je jasné, že Patrik bude po propuštění přesně vědět, kam zamířit. Venku na něj čeká jak rodina, tak šance dál budovat vztah s malým synem. Věříme, že právě ten bude pro Patrika hnacím motorem do nového životního startu.
Nejde přitom jen o jeden z bezpočtu lidských příběhů proplétajících se našimi projekty, ale i o širší princip. Český trestní systém se dlouhodobě potýká s vysokým počtem vězněných lidí i s vysokou mírou recidivy. K tomu, že propuštění končí opět za mřížemi, dochází nejčastěji během prvních čtyř let po opuštění cely. Podle dat z let 2010 až 2022 se recidiva týká 17 % odsouzených už po jediném roce. Míra roste na 29 % po dvou letech a na 40 % po čtyřech letech.
O příčinách recidivy se dá vést dlouhá diskuse, obecně je ale návrat do společnosti často velmi komplikovaný kvůli nedostatku sociálního i ekonomického zázemí a životních perspektiv. Propuštění mají často problém si rychle najít práci a získat stabilní zdroj legálních příjmů. Většina z nich je navíc zadlužená, často velmi hluboce. Bývalí vězni se tak sice ocitají na svobodě, ale v jen velmi těžko řešitelné situaci – bez peněz, bez šance na stabilní bydlení a v neustálém stresu, který může vést například k opětovnému pádu do drogových závislostí.
Funkční vztahy a rodinné zázemí proto mohou mít velký význam. I když nevyřeší ekonomické obtíže, mohou tvořit zásadní motivační prvek a dávat propuštěnému pevné místo ve světě, od kterého byl poslední roky skoro úplně izolován. Jinak řečeno: možnost mít kam na svobodě jít je nejen lidsky důležitá, ale když přispěje k úspěšné reintegraci propuštěných, stává se významnou a výhodnou pro celou společnost.
Text přímo vychází ze skutečného případu. Jména klientů jsme změnili a vynechali detaily, které by mohly vést k identifikaci.
