Článek
Nikdo netušil, že právě tehdy vznikne příběh, který se ještě dlouho bude připomínat s úsměvem. Byl to jeden z těch pošmourných dnů, kdy děti přicházely ze školy zamlklé, hladové a trochu otrávené. Na stolech pára z polévky, těstoviny s omáčkou nebo jen ze sýrem a všude ten drobný chaos, který znají jen školní jídelny – hovor, chrastění příborů, vůně, která se drží ve vlasech až do večera. Mezi tím vším seděla drobná holčička se zapletenými copánky. Měla rozvázanou tkaničku, trochu pomačkaný límeček, ale v očích odhodlání, jako by se chystala dobýt svět.
Soustředěně se dívala na svůj talíř. Špagety, jak jinak – dětská klasika. Ale něco jim chybělo. Trocha červené barvy, trochu radosti. Tak se rozhlédla, našla lahvičku a s vážným výrazem ji zmáčkla. Proud žluté se rozstříkl přes celý talíř. Jenže místo voňavého kečupu se rozlila hořčice. A právě tehdy se všechno zastavilo.
Najednou bylo ticho. Malá pauza mezi smíchem a rozpaky. Všichni čekali, co udělá. Ona se na talíř chvíli dívala, jako by zvažovala, zda to ještě může zachránit. Pak zvedla oči a s naprosto vážnou tváří prohlásila: „To nevadí. Aspoň to bude pikantní.“
Rozesmáli se všichni kolem. Děti, učitelky i kuchařky, které zrovna nosily tác s koláčem. Ta spontánní, bezelstná věta prolomila všechno – i tu ospalost po vyučování, i špatnou náladu, která se ve školní jídelně občas drží jako pára nad hrncem. Malá Anička tam stála s talířem, který by jinak skončil v koši, ale díky ní se z něj stalo něco, o čem se mluvilo ještě týdny.
Kuchařky se usmívaly, jedna jí nabídla nové těstoviny, druhá jen mávla rukou, že tohle se prý stane i doma. Ale Anička odmítla. Prý to sní tak, jak to je. Protože když už to pokazila, tak ať to má styl a svoji porci špaget ještě vylepšila o dávku opravdového červeného kečupu. A skutečně to snědla. Pomalu, s grimasami, které střídaly odvahu, smích i odpor. Každé sousto bylo malý boj, ale zvládla to do poslední lžičky.
Příběh není o hořčici. Ani o těstovinách. Je o té čisté dětské schopnosti brát věci s nadhledem. O tom, že malé chyby nejsou konec světa. Že se dá smát i tam, kde by dospělý člověk jen frustrovaně vzdychl.
Když jsem odpoledne šla kolem školy, slyšela jsem, jak si dvě kuchařky s úsměvem říkají: „Ta Anička je teda číslo. Pikantní holčička!“ A já jsem si uvědomila, že v té větě je víc pravdy, než by se zdálo. Všichni bychom někdy měli být trochu jako ona. Umět se zasmát, když se věci nepovedou. Neřešit drobnosti, nehonit se za dokonalostí, která stejně neexistuje.
Protože život je přesně takový. Někdy místo kečupu vystříkne hořčice. A my si můžeme vybrat – buď se rozčilíme, nebo se tomu zasmějeme a sníme to s hrdostí. Anička si vybrala to druhé. A možná právě proto zůstala ten den hrdinkou celé jídelny.
