Článek
Samozřejmě že pohlídám, vždyť jsou to moje vnoučata! Malý Filípek měl tehdy dva roky a Eliška právě nastoupila do školky. Co může být krásnějšího než strávit den s těmi malými andílky?
Jenže z jednoho dne se postupně staly dva dny v týdnu. Pak tři. A nakonec jsem se ocitla v situaci, kdy jsem prakticky na plný úvazek hlídala vnoučata, protože dcera s zetěm řešili, jak pokrýt péči o děti mezi náročnými zaměstnáními. Soukromé jesle pro obě děti by je měsíčně vyšly na víc než dvacet tisíc – částku, kterou si jako mladá rodina splácející hypotéku nemohli dovolit.
Ze začátku to bylo báječné. Vozila jsem Elišku do školky, s Filípkem jsme chodili na hřiště, četli jsme si, stavěli z kostek. Vařila jsem jim obědy a pekla bábovky. Cítila jsem se potřebná, užitečná, a hlavně – milovaná. To když se Filípek ke mně přitulil po odpolední pohádce nebo když mi Eliška přinesla namalovaný obrázek a řekla: „To jsi ty, babičko, jak mi čteš pohádku.“
Jenže postupem času se začala objevovat i druhá strana mince. Po sedmi hodinách strávených s Filípkem, který objevuje svět, testuje hranice a má energii malého hurikánu, jsem byla naprosto vyčerpaná. Bolela mě záda z neustálého zvedání čtyřnáctikilového dítěte, bolela mě kolena z dřepání na pískovišti. A k tomu všemu – začala jsem zanedbávat svůj vlastní život.
S kamarádkami jsem se vídala jen občas a narychlo, na moje milované plavání už nezbýval čas. Moje zahrada, která byla vždycky moje chlouba, začala zarůstat plevelem. A Josef, můj manžel, který se těšil, že si v důchodu konečně užijeme společných chvil, stále častěji odjížděl na ryby sám, protože já jsem byla buď u dcery, nebo jsem doma padla únavou.
„Nezdá se ti, že jsi poslední dobou pořád unavená?“ zeptal se mě jednou večer, když jsem zase zrušila naši pravidelnou sobotní procházku, protože jsem potřebovala dohnat spánkový deficit.
„To víš, není mi už dvacet,“ odpověděla jsem, ale v duchu jsem věděla, že má pravdu.
Zlom nastal, když jsem jednoho dne málem omdlela v parku. Bylo horké červnové odpoledne, Filípek nechtěl spát po obědě, což znamenalo, že byl obzvlášť náročný, a já jsem se prostě sesunula na lavičku s pocitem, že se mi točí hlava a že nevstanu. Kdyby náhodnou kolem nešla sousedka a nepomohla mi, nevím, co by se stalo. V ten moment jsem si uvědomila, že musím něco změnit.
Ten večer jsem dceru požádala o rozhovor. Nebyl to jednoduchý rozhovor, protože jsem viděla paniku v jejích očích, když jsem jí řekla, že potřebuju omezit hlídání na jeden, maximálně dva dny v týdnu.
„Ale mami, co máme dělat? Víš, kolik stojí soukromé jesle? A státní nemají místa,“ reagovala zoufale.
Chápala jsem její situaci. Dnešní mladí rodiče to nemají lehké. Jesle jsou drahé, školky přeplněné, babičky a dědečkové často ještě pracují nebo – jako já – už nemají energii na každodenní hlídání. Zároveň jsem ale cítila, že pokud neurčím hranice, bude to mít negativní dopad na mé zdraví a na můj vztah s manželem.
„Zlatíčko, miluju tvoje děti víc než cokoli na světě,“ řekla jsem jí, „ale pokud se takhle vyčerpám, nebudu jim k ničemu. Nemůžu být v důchodu na plný úvazek chůvou.“
Nakonec jsme našli kompromisní řešení. Každé úterý a čtvrtek mají děti u nás, v pondělí je hlídá druhá babička, a na středu a pátek si dcera s manželem domluvili zkrácené úvazky, aby se v péči mohli prostřídat. Není to ideální, ale je to udržitelné.
A já jsem se naučila důležitou lekci – láska k vnoučatům neznamená obětovat se až do úplného vyčerpání. Být dobrou babičkou také znamená umět říct ne a starat se o svoje potřeby a zdraví. Protože jedině tak můžu být tu pro svá vnoučata dlouho a s radostí, ne z povinnosti a s vyčerpáním.
A když teď přijdou Filípek s Eliškou na návštěvu, mám mnohem víc energie a trpělivosti. A hlavně – znovu si to užívám. A o to přece u prarodičovství jde, ne?
