Článek
Nikdy jsme z toho nedělali ideologii. Nepíšu příspěvky na sociální sítě o tom, jak je maso špatné. Nechodíme s transparenty. Prostě jsme se s mužem rozhodli nejíst maso. Nejdřív to bylo kvůli zdraví, pak se k tomu přidal pocit, že to takhle zkrátka cítíme líp. A nakonec přišlo dítě. A my jsme věděli, že mu budeme říkat pravdu. Věcně, klidně, beze strachu. Že maso je kus zvířete. Že zvířata cítí bolest. Že se jim dějí věci, které bychom nechtěli ani vidět, natož podporovat.
Naše dítě to přijalo s otevřeností, kterou dospělí často ztratili. Nepláče, když vidí salám. Ale ví, co to je. A když babička přišla na oběd s voňavými řízky v krabičce a radostí v očích, že „dětem to přece chutná vždycky“, stalo se přesně to, čeho jsem se trochu obávala.
Malá se na ni podívala a řekla: „My to nejíme. To je z kuřete. To kuře umřelo.“ Bez výčitek. Bez hysterie. Jen prostě pravda, jak ji zná. A babička se zarazila. Neurazila se. Ale bylo vidět, že se v ní něco sevřelo. Nejspíš ta chvíle, kdy člověk zjistí, že svět se změnil, a on zůstal stát na zastávce, odkud už autobus dávno odjel.
Chvíli bylo ticho. Pak přišly obvyklé věty – že my jsme taky jedli maso a jsme v pohodě, že zvířata jsou tady pro to, aby se jedla, že dětem se nemá říkat všechno, protože jsou pak zmatené. A já jen tiše seděla, dívala se na svoji dceru a v duchu si říkala, že právě kvůli tomuhle to celé děláme jinak.
Není to lehké. Ne proto, že by nám chyběla šunka. Ale protože konfrontace mezi generacemi není o jídle. Je o hodnotách. A já vím, že babička to nemyslí zle. Že pro ni je láska řízek, polévka s masem, vůně pečené krkovičky, která voněla po domově. Jenže pro nás je láska i to, že se rozhodneme nedělat z jiných bytostí něco, co patří na talíř.
A když to zkouším vysvětlit, narazím. Ne na zlobu. Ale na nepochopení. „To jste fakt tak citliví, že vám vadí i guláš?“ Nevadí mi guláš. Vadí mi ten pocit, že kvůli našemu rozhodnutí jsme ti komplikovaní. Ti zvláštní. Ti, co kazí atmosféru.
A nejvíc mě zasáhne, když to schytá malá. Ne že by jí někdo ubližoval. Ale když babička s úsměvem poznamená: „Až vyrosteš, pochopíš, že tohle je přehnané.“ Cítím, jak se ve mně cosi napne. Protože vím, že je to neškodná věta, ale zároveň je to pokus posunout ji zpátky. Do světa, který jsme jí my sami ukázali jinak.
Nechci babičku měnit. Chci jen, aby pochopila, že tohle není proti ní. Že si její řízky pamatuju. A že jí nikdy neřeknu, že byla špatná máma, protože nás krmila masem. Ale že se svět posunul. A my s ním.
Někdy přemýšlím, jak těžké je žít ve světě, který se neustále mění. Pro ni je to zmatek. Dřív se neřešily zvířata, plasty, emise, psychické zdraví. Dřív se prostě žilo. Ale dnes víme víc. A když víte víc, nemůžete dělat, že nevíte. Ať už jde o jídlo, emoce nebo slova, která mají větší sílu, než si připouštíme.
Nechceme babičku vychovávat. Ani jí nic zakazovat. Ale chceme, aby naše dítě mohlo zůstat v tom, co jsme jí předali. Aby to nemusela pořád vysvětlovat. Aby se necítila jako divná jen proto, že místo párku chce fazole. A aby věděla, že její vnímavost není slabost. Jen chceme, aby babička respektovala naše rozhodnutí a náš způsob stravování.
Možná jednou maso jíst bude. A možná ne. Ale až se rozhodne, chci, aby to bylo její. Ne aby se jen přizpůsobila, protože „tak se to dělá“. Protože tohle „tak se to dělá“ je věta, která zadusila tolik možností být jiný.
A tak babičce dál trpělivě říkáme, že máme rádi jiná jídla. Že jí děkujeme, ale ne, maso jíst nechceme. A že naše dítě není citlivka, ale člověk, který cítí. A který ví, že i zvíře má své pocity.
Možná to babička nikdy úplně nepochopí. Ale možná, až přinese místo řízku misku zeleniny, a řekne jen: „Abych vám udělala radost“, tak poznám, že láska se neměří podle jídelníčku. Ale podle toho, že se i přes nepochopení někdo snaží neodsoudit.
A do té doby? Do té doby budeme dál slušní. Ale pevní. Ne kvůli zelenině. Ale kvůli tomu, že naše rozhodnutí není jen o jídle. Je o respektu. Ke zvířatům. K dítěti. K sobě navzájem. A nakonec i k ní.
