Článek
Když se vám batole začne mazlit s kočičím výtvorem a s nadšením ho roztírá po oblečení i po vás, není to úplně ta vzpomínka, kterou si chcete vystavit do rodinného alba. Ale zůstane. Navždy.
Byl to jeden z těch obyčejných dnů, kdy se matka odhodlá vyrazit ven. V hlavě jsem si odškrtávala body – dítě nakrmeno, přebaleno, nálada slušná, počasí taky. Na hřišti bylo poloprázdno, ideální čas na klidné stavění báboviček. Syn byl tehdy teprve dvouletý, ve věku, kdy je všechno fascinující a všechno chutná. Zatímco jsem si na lavičce snažila vypít kávu, kterou jsem si konečně pořídila teplou, všimla jsem si, že se syn podezřele tiše sklání nad něčím v písku.
Šla jsem k němu, trochu zpomaleně, protože ticho u batolete většinou nevěstí nic dobrého. A pak jsem uviděla… no, prostě to. Kočičí hromádku. Jenže on už ji měl na prstech. A pak na tričku. A pak jsem to měla já ve vlasech, na šatech, na ruce. Snažila jsem se ho popadnout, co nejmíň se umazat, ale v tu chvíli už to bylo jedno. Začal se bránit, protože nechápal, proč přerušuju jeho „objev“ a proč najednou pištím. A v tom zápasu o jeho ručičky jsme se obě doslova vykoupali v kočičím výtvoru.
Pamatuju si ten běh domů. Šaty mi lepily ke stehnu, dítě brečelo, kolemjdoucí se otáčeli. Kočárek vypadal jako po útoku šílené party toulavých koček. A já? V té chvíli jsem byla vděčná, že máme výtah, a že snad sousedé nebudou zrovna na chodbě. Doma jsem ho strčila rovnou do vany i s oblečením. Sebe hned za ním. Kočárek šel na balkon. Myslela jsem, že mě přejde chuť chodit ven už navždy.
A víte, co je na tom nejhorší? Že to nebylo poprvé, co jsem na tom hřišti zahlédla „něco podezřelého“. Jen jsem si říkala, že to je asi bláto, nebo že to tam třeba někdo vyklopil s pískem. Ale teď už jsem si byla jistá. Někde v noci se tam toulavé kočky chodí vyprazdňovat. Do prostoru, kde si děti staví dorty z písku a kde jim padají hračky i ruce. A tohle se, upřímně, nedá nazvat jen nechutností. Je to nebezpečné. Pro malé děti, které si všechno strkají do pusy. Které se neumí bránit. A my rodiče si máme hrát na klid a nepanikařit?
Nikdy jsem nebyla z těch, co by posílali stížnosti na úřady. Ale tehdy jsem napsala. Na město, správci parku, kohokoli. Nešlo o jeden exkrement. Šlo o to, že dětské hřiště nemá být kočičí záchod. Že se přece dají udělat kryty na noc, nebo sítě, nebo něco, co zamezí tomu, aby se tohle opakovalo. Pískoviště je prostor pro děti. Ne pro kočky. A mě dodnes mrazí, když si na to vzpomenu. Jak jsem stírala trus z jeho tváře. Jak jsem mu ho našla i za uchem.
Když jsem to vyprávěla kamarádkám, většina z nich měla taky svůj „příběh s pískem“. A většina už si radši nosí vlastní hračky i plachtu pod sebe, nebo raději zajde na hřiště, kde je písek zakrýván. Prý paranoie. Ale někdy si to musí člověk prožít na vlastní kůži. Anebo na vlastních šatech. Protože já už na ten den nezapomenu. Nejen kvůli tomu zápachu a chaosu. Ale i kvůli té bezmoci. A taky kvůli tomu, že jsem si uvědomila, jak málo stačí, aby se z odpoledne v parku stala noční můra.
Nečekám zázraky. Ale čekám, že místa pro děti budou chráněná. Čistá. Bezpečná. A jestli to znamená o jedno víc zamykatelné pískoviště, tak to snad není moc. Protože dítěti nevysvětlíte, že tohle už není na bábovičky. Tohle je špína, kterou si ponese ještě dlouho. Stejně jako já. V paměti, na těch šatech, které už nikdy neobleču, a v tom kočárku, který jsme nakonec vyhodili.
