Článek
Pořád jsem věřila, že to mysleli jinak. Jenže ne – mysleli to přesně tak, jak to řekli. A já nevěděla, jestli se mám rozbrečet, nebo jen tiše rezignovat.
Nechtěli jsme nic velkého. Jen jeden den. Jedno odpoledne, kdy bychom mohli být sami. Kino, večeře, možná jen dlouhá procházka beze slov. Po roce bez jediné pauzy jsme si řekli, že si zkusíme říct o pomoc. Poprvé. A dostali jsme odpověď jako facku. „Jsme rádi, že už nemáme žádné povinnosti. A nechceme, aby se to zvrtlo. Víš, jak to bývá. Jednou hlídání a pak pořád. A to teda ne. My si teď chceme žít.“ Slova padala jako kameny. S úsměvem, ve vší slušnosti. Jako by bylo normální odříznout se od vnoučat, protože už „mají své odžito“.
Zůstala jsem sedět na gauči a cítila, jak se mi hrnou slzy do očí. Ne z únavy. Ale z toho, že jim naše děti nic neříkají. Že to nejsou jen „naše“ děti. Jsou přece jejich vnoučata. Než se narodila, ukazovali nám fotky cizích miminek známých a říkali, jak se těší. A teď? Teď se bojí, že by se to „zvrtlo“ a oni by museli pomoct víc než jednou. Můj muž vedle mě ztuhl, cítila jsem, jak mu pracuje čelist. Mlčel. Ale když jsme pak seděli v autě, jen suše procedil: „Tak tím bych to uzavřel. Už se jich na nic ptát nebudem.“ A pak přidal větu, která mě bolela snad ještě víc než to, co řekli jeho rodiče: „Víš co? Oni nejsou ti prarodiče, jaký jsme doufali, že budou. Nejsou.“
Celý večer jsem si v hlavě přehrávala jejich slova. Přemítala, kde jsme udělali chybu. Ale pak mi došlo, že možná nikde. Oni prostě mají jinou představu o životě. Chtějí svobodu, klid, výlety s přáteli, kafíčka. A děti – ty pro ně znamenají povinnost. A povinnosti už nechtějí. Vlastně to řekli úplně otevřeně. Po letech, kdy vychovali dvě děti, si chtějí „užít důchod“. Jenže já si pod pojmem „užít si důchod“ představovala něco jiného. Třeba pohled na to, jak si jejich vnučka zkouší jejich staré klobouky. Nebo jak se s dědou pokouší zahrát na kytaru, zatímco si děda dává panáka slivovice a směje se. Ale to byl jen můj sen.
Nejspíš si to nesu z domova. Moji rodiče byli jiní. Moje máma přišla na hlídání klidně neohlášená. Přinesla bábovku, sedla si s malou na koberec a hrály si, zatímco já si mohla v klidu dojít na záchod nebo si umýt vlasy. Táta zase vozil kočár tři hodiny, jen aby si „odpočinul na vzduchu“. Nikdy to nebrali jako břímě. Bylo to pro ně přirozené. Chtěli být s námi. A nejen kvůli dětem – kvůli nám, svým dětem. Protože věděli, jak těžké to někdy je. A že někdy stačí málo. Dvě hodiny. Jeden večer. Trocha pochopení.
Ale někdo jiný to má nastavené jinak. Děti vychovali, povinnosti splnili, a teď mají „právo na svůj život“. Chápu to rozumem. Ale srdce bolí. Protože jsme si malovali jinou babičku. Jiného dědu. Ne ty, co z dálky mávají a pak se ztratí v kavárně. Ale ty, co přijdou i bez pozvání, když je venku ticho podezřelé a za okny pláč.
Nevím, jestli se to někdy změní. Možná ano, možná ne. Přestali jsme se ptát. Přestali jsme doufat. Ale o to víc si vážím lidí, kteří to mají jinak. Kamarádky máma, která v pětapadesáti přebíhá celé město s batůžkem plným lega. Sousedka, co každý pátek vodí vnuka ze školky, protože „je to ten nejlepší moment týdne“. Jsou to zázraky, i když se tak netváří. A já doufám, že jednou, až budu babička, budu jiná. Ne proto, abych byla „lepší“. Ale proto, že budu chtít. Protože to bude dávat smysl. Protože budu vědět, jak moc to někdy znamená. Jeden den. Jedna hodina. Jedna náruč navíc.
