Článek
Ale pak jednou sedíte v místnosti s cizí ženou, co si dělá poznámky, a najednou se rozpláčete, když se vás zeptá, jestli doma cítíte klid. A vy si uvědomíte, že ne. Už roky ne.
Na terapii jsem šla kvůli práci. Nezvládala jsem to. Každé ráno jsem měla stažený žaludek, na oběd jsem neměla chuť, večer jsem bušila do klávesnice i s vínem v ruce a v noci nespala. Myslela jsem si, že za to může tlak v zaměstnání. Že jsem slabá, že bych měla být výkonnější, rychlejší, víc v pohodě. A taky jsem si myslela, že doma je to v pořádku. Máme s Michalem tři děti, hypotéku, společný účet, sdílený kalendář. Žádné drama, žádné výbuchy. Jen rutina a únava. Ale fungovali jsme. Nebo jsem si to aspoň myslela.
Terapeutka se mě jednou zeptala, jaký je můj prostor pro odpočinek. Automaticky jsem odpověděla: „V práci žádný, doma se to trochu zlepší.“ Ale v tu chvíli jsem cítila, že lžu. Jen jsem to nedokázala hned říct nahlas. V dalších týdnech se to ve mně začalo drolit. Po kouskách. Jako když sundáváte vrstvy oblečení, až nakonec stojíte před někým úplně nahá. Začala jsem si všímat, jak se doma vlastně cítím. A bylo to jako probuzení z nějaké hypnózy. Michal si nikdy nevšiml, že už třetí den nejím večeři. Nepodíval se na mě, když jsem mluvila. Když jsem řekla, že je mi těžko, pustil si fotbal a řekl: „Zítra bude líp.“
Jednou večer, když jsem ve vaně plakala potichu do ručníku, mi došlo, že mi doma není dobře. Ne bezpečně, ne vřele. Jen přítomně. Jako když žijete v hotelu s někým, kdo vám neubližuje, ale taky se nezajímá, jestli jste vůbec v pokoji. Byl na mě hodný. Nikdy nekřičel. Ale i ticho může být kruté. Protože v tom tichu jsem se ztrácela. A čím víc jsem se snažila být lepší manželka, tím méně jsem existovala sama pro sebe.
V práci to nakonec trochu povolilo. Ulevilo se mi paradoxně v momentě, kdy jsem přestala všechno brát tak vážně. Ale ne díky školení time managementu. Díky tomu, že jsem pochopila, že já sama jsem v krizi. Ne moje pracovní pozice. Ne počet e-mailů. Já. A že si to nesu domů jako batoh plný kamení, který jsem si nenabalila v kanceláři, ale v kuchyni u společných večeří, kde nikdo neposlouchá.
Nevím, jak to dopadne. Jsme zatím pořád spolu. Mluvili jsme o tom – těžce, zdlouhavě, občas i tiše. Ale něco se změnilo. Já. Přestala jsem se bát, že když řeknu pravdu, všechno se rozpadne. A možná jo. Ale možná taky ne. Jen vím, že už nechci žít na dvou frontách. Dělat, že stres je někde jinde, než opravdu je. A že když mě někdo slyší, chci, aby i poslouchal. Protože mlčet s někým, kdo vás nevnímá, je nakonec horší než hádka.
Možná se někdy pletete, co vás vlastně ničí. A možná se to nedozvíte, dokud se nezastavíte a nezačnete si klást otázky, které jste si dlouho zakazovali. Jako třeba: Cítím se doma v bezpečí? Mám právo být unavená, aniž bych se musela omlouvat? A slyší mě vůbec někdo, když promluvím? Pro mě to nebyly e-maily, co mě drtily. Bylo to ticho. A vědomí, že už dlouho nejsem sama pro sebe důležitá. A to je nakonec ten největší stres ze všech.
