Článek
Bylo tam rukou napsané moje jméno, adresa správně, ale odesílatel neznámý. Vzala jsem ho domů, položila na stůl, a půl dne se k němu nevracela. Až večer jsem ho rozlepila a našla rukopis, který jsem poznala okamžitě. Psal mi můj bývalý muž. Po dvaceti letech. Bez oslovení, bez podpisu. Ale poznala jsem ho podle každého tahu perem.
Nejdřív jsem myslela, že se mi to zdá
S Františkem jsme se rozešli v roce 2003. Bylo to tiché a odevzdané rozloučení. Žádné velké hádky, jen unavené mlčení, které přerostlo do rozhodnutí. On si našel jinou, já zůstala sama s dcerou, a vlastně to tak bylo lepší pro všechny. Jen jsme si přestali úplně psát, volat, vídat se. Vůbec jsme spolu nekomunikovali, kromě pár vět na předávání dcery, a i to časem vymizelo.
A teď mi přišel dopis. Dvoustránkový, úhledně napsaný, s pečlivými formulacemi, jaké František vždycky používal. Psal o tom, jak se v poslední době hodně dívá zpátky. Že má pocit, že některým lidem zůstal něco dlužen. Že ho mrzí, jak se tehdy zachoval, i když prý neví, jestli to, co dělá teď, má vůbec smysl. Prý jen cítil potřebu se vyjádřit.
Nepsal přímo mé jméno, ale bylo zjevné, že to patří mně. Zmínky o dceři, o našem starém bytě, o létě 1999, kdy jsme jeli na Slovensko pod stan. Všechno bylo naprosto konkrétní. Ale pak jsem si všimla jedné věty. „Doufám, že tohle čteš, Kláro.“ Zůstala jsem sedět jako opařená. Takže ten dopis mi nepatřil?
Nejdřív jsem byla zaskočená. Pak mi to začalo vrtat hlavou. Jsem si naprosto jistá, že ho chtěl poslat mně. Ale kdo je Klára? Nová partnerka? Nějaká jiná žena z minulosti? Anebo mě tak pojmenoval schválně, aby si udržel odstup? Aby se vypsal, ale nepřiznal mi to? Dlouho jsem ten dopis obracela v ruce a snažila se pochopit. Bylo tam všechno: lítost, vzpomínky, otázky, i to jeho typické filozofování, kterým mě kdysi dokázal tak fascinovat – a pak i šíleně vytáčet. A přesto tam nebylo jediné konkrétní oslovení pro mě. Jen ta Klára. Jediný bod, který mě vyhodil z rovnováhy.
Říkala jsem to dceři. Jen se uchechtla: „No to je celý táta, co bys čekala.“ Nechtěla to dál řešit. Mně se ale ten dopis usadil někde hluboko a nedal mi pokoj. Nevím, co si František představoval. Že si to přečtu a budu dojatá? Že mu odepíšu? Že ho pochválím za odvahu otevřít se? Pravda je, že jsem to všechno cítila – zmatek, dojetí, zlost, a pak i jistý druh soucitu. Protože napsat něco takového po dvaceti letech vyžaduje buď hodně odvahy, nebo zoufalství. Možná obojí.
Omyl, nebo záměr?
Zajímavé je, že jsem během těch let nikdy neměla potřebu mu napsat. Zavolat. Říct mu, co všechno mě mrzelo. Byla jsem s tím smířená. Ale když přišel ten dopis, všechno se znovu otevřelo. Vzpomněla jsem si na večery u rádia, na hádky o výběr školky, na jeho hloupé vtipy, které mě rozesmály, i když jsem nechtěla. I na to, jak mě zradil, když jsme to nejmíň potřebovali.
A najednou to bylo zase tady. Sice ne osobně, ale v podobě dvou listů papíru. Bez adresy odesílatele, bez datumu, bez jasného záměru. Jen tak. Někdy si říkám, že to přesně vystihuje celý náš vztah. Dopis mám pořád v šuplíku. Občas ho vytáhnu a přečtu. Ne proto, že bych chtěla znovu něco začínat – to rozhodně ne. Ale protože mi připomíná, že některé věci zůstanou nedořešené navždy. A že i když člověk všechno uzavře a nechá za sebou, minulost si k němu najde cestu. Třeba omylem.
Dnes už si myslím, že mi František napsal opravdu nechtěně. Možná chtěl poslat Kláře něco podobného, a omylem to adresoval mně. Anebo to byl jeho způsob, jak se omluvit, ale bez odvahy to přiznat. Nevím. A asi už to nikdy vědět nebudu. Ale jedno vím jistě: ten dopis přišel přesně tehdy, kdy měl. Ne proto, aby něco změnil, ale aby mi připomněl, že ať se snažíme sebevíc – některé kapitoly se nikdy úplně nezavřou.
