Článek
Vlak se rozjel a já se dívala na svůj odraz v okně. Vypadal cize. Měla jsem pocit, že koukám na někoho jiného – na ženu, která kdysi měla sny, ale někde je po cestě ztratila. V ruce kabelku, na klíně složky z práce, na prstu prsten, který už dávno nic neznamenal. Lidé kolem si četli, poslouchali hudbu, byli ponoření do svých světů. A já se poprvé po dlouhé době cítila neviditelná.
Na Florenci přistoupila starší paní. Vlasy bílé jako sníh, tvář klidná. Sedla si vedle mě, pomalu, s opatrností, kterou znám jen od lidí, co si všechno v životě už odžili. Chvíli jsme jely mlčky. Cítila jsem její přítomnost, i když se na mě nepodívala. Když se metro rozjelo znovu, zavadila o mě pohledem – takovým tím, který vás podivně odhalí. Jakoby věděla, co se ve mně odehrává.
Na příští zastávce se ke mně naklonila a tiše, skoro šeptem pronesla: „Nedovolte, aby vám život utekl jen proto, že čekáte, až se něco změní.“
Pak vstala, aniž bych stihla cokoli říct, a vystoupila. Dveře se zavřely, metro se rozjelo, a já tam zůstala s bušícím srdcem a zvláštním tlakem v hrudi.
Nevím proč, ale ta věta mě zasáhla víc, než bych kdy čekala. Ještě několik dní jsem ji měla v hlavě jako ozvěnu, která se nedala utišit. Najednou jsem si uvědomila, jak moc jsem svůj život odkládala. Na lepší den, na vhodnější chvíli, na moment, až „se to všechno zklidní“. Roky jsem žila v rytmu povinností a představ druhých. A mezitím jsem pomalu přestávala žít vůbec.
Pracovala jsem ve firmě, která mě už dávno netěšila, ale bála jsem se odejít. Žila jsem s mužem, s nímž mě pojily hlavně zvyky, ne city. Každé ráno jsem vstávala s přesvědčením, že to tak má být. Že dospělý život prostě není o štěstí, ale o stabilitě. Jenže ta cizí žena, která mě v metru oslovila, mi připomněla něco, co jsem zapomněla – že čas, který promarníme čekáním, už se nikdy nevrátí.
Něco se ve mně pohnulo. Ne hned, ale pomalu, jako když se v ledu začne tvořit první trhlina. Začala jsem přemýšlet, co vlastně chci. Co jsem kdysi chtěla být, kam jsem se ztratila. Koupila jsem si po letech květiny, jen tak. Zašla na procházku bez telefonu, bez cíle. A jednoho dne jsem napsala výpověď. Zatím nevím, co bude dál, ale poprvé po letech se necítím jako figurka v cizím příběhu.
Ta žena v metru pro mě byla možná jen náhodná kolemjdoucí. Ale někdy právě cizí lidé dokážou proniknout tam, kam naši blízcí nevidí. Přijdou, řeknou pár slov a zmizí – ale jejich hlas zůstane v nás dlouho poté.
A tak si dnes, kdykoli mě zase přepadne strach nebo pochybnost, vybavím její klidný pohled a tu jedinou větu. Už nečekám, až se něco změní. Pomalu se měním já.
