Článek
Když jsem si poprvé uvědomila, že tráví víc času s kamarádkou než se mnou, nebrala jsem to nijak tragicky. Bolestné to je, ale není to nic neobvyklého. Puberta přece umí převrátit priority vzhůru nohama a já to respektovala. Měla jsem za to, že je to fáze, která zase přejde, protože tak to často bývá. Jenže postupně jsem začala vnímat, že se mezi námi něco mění. Byla podrážděná, když jsem se jí na něco zeptala, krátká v odpovědích a neustále odcházela pryč, jakmile jí zazvonil telefon. Připadala jsem si jako někdo, kdo v jejím světě překáží, i když jsem pro ni chtěla vždy jen to nejlepší.
Jednoho dne mi to řekla úplně narovinu. Prý jsem na ni moc náročná, chci po ní věci, které ji stresují, a připadá si u mě svázaná. Dodala, že její kamarádka ji chápe mnohem líp, protože ji do ničeho netlačí. Ta věta mě nejdřív zarazila a pak ve mně zůstala sedět jako kámen. Ne proto, že by mi ubližovala úmyslně, ale proto, že to znělo upřímně. Uvědomila jsem si, že to není žádná dramatická rodinná krize, jen prostý fakt, který se děje spoustě rodičů. Dítě si jednoduše vybere cestu, kde je méně povinností.
Když dítě zvolí pohodlnější cestu
Její kamarádka je typ člověka, který souhlasí s čímkoli. Nenutí ji uklízet, neučí ji zodpovědnosti, neříká jí, že některé věci mají následky. Je to pro moji dceru snadné prostředí a já tomu rozumím, i když mě to mrzí. Já jsem ta, která musí připomínat školu, povinnosti, termíny, úklid, zdravý rozum. A to se v patnácti nikomu nelíbí. Když jsem nad tím přemýšlela víc, došlo mi, že se mnou vlastně nemá problém. Má problém s tím, co zastupuji. A tohle se děje běžně. Dospívající si najdou někoho, kdo jim poskytuje jednoduchost, protože doma cítí tlak reality.
Postupně jsem se naučila to nebrat osobně. Nejsem horší matka jen proto, že říkám věci, které nechce slyšet. Nenutím ji do něčeho jen proto, že by mě to bavilo, ale protože chci, aby obstála v životě. Její kamarádka jí teď slouží jako únikový prostor, kde se nic neřeší. Já jsem naopak ten hlas, který jí připomíná, že život nejsou jen chvíle pohodlí. Je to přirozené napětí mezi rodičem a dítětem. Nic víc.
Hledání rovnováhy, která dává smysl
Časem jsem se naučila být trpělivější. Dát jí prostor, aniž bych ustupovala z toho, co považuji za důležité. Nechtěla jsem se stát matkou, která se bojí cokoli říct jen proto, aby si dítě udržela blízko. To není role, kterou bych zvládla. Navíc jsem věděla, že kdybych začala ve všem ustupovat, nedělala bych to kvůli ní, ale kvůli vlastnímu strachu. A ten by nám oběma uškodil.
Přesto se občas přistihnu, že mi chybí naše dřívější rozhovory a společné chvíle, které se teď vytrácejí. Ale pak si připomenu, že dospívání není stav proti rodiči. Je to cesta směrem k samostatnosti a někdy vede přes lidi, kteří působí pohodlněji. Dcera si vybrala kamarádku, která jí nic nekomplikuje. A já jí nechávám čas, aby pochopila, že jednoduchost není vždycky skutečná opora. Až to zjistí, budu tam pořád. Ne s výčitkami, ale jako rodič, který chápe, že tohle je běžná fáze. A že všechno se jednou zase srovná.
