Článek
Vždycky působila pevně, měla všechno pod kontrolou – od účtů po rodinné oslavy. A pak přišla její kamarádka s nápadem, že by měly odletět na dovolenou. Tunis. Slunce, moře, odpočinek. Jen na týden. Kdo by tušil, že právě tehdy se rozjede něco, co rozbije naši rodinu na kousky.
Byla to právě ta kamarádka, kdo ji přemluvil. Vždycky byla divočejší, ráda riskovala, a máma jí trochu záviděla tu lehkost, se kterou žila. Když přišla s prosbou, ať jedou k moři, máma se bránila. Že nemá peníze nazbyt, že táta moc nechce, že je třeba myslet na domácnost. Ale nakonec svolila. Možná proto, že chtěla na chvíli zapomenout na každodenní rutinu, možná proto, že si přála pocítit zase trochu života. A tak jely.
Když se vrátily, seděly u nás v kuchyni a smály se jako dvě puberťačky. Máma vyprávěla o nočních procházkách po pláži, o tanci, o hlučných barech plných kluků, kteří jim kupovali drinky. Její oči zářily, ruce při vyprávění lítaly vzduchem a já ji skoro nepoznávala. Táta se usmíval, bral to jako nevinné dobrodružství. Ještě si dělal legraci, že mu z manželky roste cestovatelka. Jenže netušil, že to nebyla jen dovolená.
Za měsíc jela znovu. Tentokrát prý jen na prodloužený víkend, zase s kamarádkou. Když se vrátila, přivezla suvenýry a parfém, který voněl těžce a cize. A taky historku o jednom mladíkovi, co se k nim choval „tak jinak“. Smála se, když to říkala, a já cítila, že v tom smíchu je víc než jen vzpomínka.
Táta si toho všiml taky. Jednou, když ukládal kufr do skříně, našel složenou účtenku za drahou večeři pro dva. Mlčel. Ale ten večer byl poprvé úplně zamlklý. Jen seděl u televize a nevnímal ji. Máma se snažila žertovat, ale smích se zadrhával. Přesto o týden později oznámila, že jede zase. Tentokrát už sama, protože kamarádka zůstala doma.
A pak už to jelo jako na běžícím pásu. Každý měsíc kufr, každé dva týdny telefonáty s neznámým číslem. Když se vracela, byla jiná. Zářila, zpívala si při vaření, ale zároveň jsme cítili, že už není s námi. Žila v jiné realitě. Popisovala, jak ji ten mladík vzal za ruku a řekl, že je krásná. Jak se s ním smála pod hvězdami. Jak se cítila živá. Bylo jí čtyřicet pět a jemu dvacet pět…
Táta to chvíli vydržel.Čekal, že se zase uklidní. Dal tomu čas. Zkoušel ji přemlouvat, prosil, aby zpomalila, aby myslela na rodinu. Jednou večer jsem slyšela, jak mu s klidem řekla, že se poprvé po letech cítí svobodná. Táta vstal od stolu a odešel. Ten pohled v jeho očích už nikdy nezapomenu. Bylo v něm zoufalství i vědomí, že prohrál boj, který ani nechtěl vést. O pár týdnů později se odstěhoval. Bez křiku, bez velkých slov. Jen položil klíče na stůl a řekl, že dál už nemůže. Brzy podal žádost o rozvod.
Máma pokračovala. Tvrdila, že našla něco, co jí v životě chybělo. Smála se, nosila si domů nové šaty, parfém, orientální ozdoby. Chovala se jako prvně zamilovaná puberťačka. Ale čím víc se smála, tím víc jsem v ní cítila prázdnotu. Jako by se snažila zakrýt, že to celé je jen pozlátko, které jednou spadne. Kamarádka, která ji do toho zatáhla, už dávno žila zase svůj obyčejný život. Máma se ale lapila do pasti svodů nespoutaného mládí. Zůstala chycená v iluzi, že jí mladík dokáže vrátit mládí.
Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem ji naposledy viděla odjíždět. Stála na prahu s kufrem v ruce, nalíčená víc než obvykle, v šatech, které si koupila jen na tyhle cesty. Usmála se na mě, mávla a řekla, že tohle je její život. Já zůstala stát ve dveřích, dívala se na ni a věděla, že ta žena, kterou jsem kdysi znala, už se nevrátí. Ne taková, jaká bývala.
A tehdy mi došlo, že člověk se může ztratit nejen kvůli vlastnímu rozhodnutí, ale i kvůli špatnému vlivu někoho blízkého. Kamarádka mámu uvrtala, ale máma už sama nedokázala přestat. A to rozhodnutí změnilo všechno.
