Článek
Mám pár přátel, kteří soukromému školství příliš nefandí, ale byla jsem přesvědčená, že menší počet žáků ve třídě a moderní přístup k výuce budou pro moji dceru Sáru ideální. Netušila jsem, jak moc se mýlím a jakou hořkou životní lekci si z toho všeho odnesu.
Musím uznat, že na začátku to vypadalo všechno růžově. Do našeho rozpočtu nám sice pořádně zasáhlo školné, které nebylo zrovna malé, a ještě jsme k tomu museli Sáře koupit iPad od Applu, protože v téhle moderní škole jeli jen na elektronických učebnicích. Jenže co se dalo dělat, když jsem věřila, že to za to stojí. A zpočátku to tak i vypadalo. Na jazyky měli rodilé mluvčí, což podle mě nemělo chybu, pořád se tam něco dělo – různé projekty, sportovní akce, olympiády a podobně. Dokud byla Sára na nižším gymplu, všechno klapalo a já jsem byla v klidu. Dcera nosila dobré známky a chodila do školy ráda.
Pak ale přišel zlom. S přechodem na vyšší gymnázium se něco změnilo, a to nejen v sestavě učitelského sboru. Začala jsem si všímat zvláštního chování paní ředitelky. Každý rok se začal opakovat stejný scénář – někdo ze třídy neprošel do dalšího ročníku. Skoro to vypadalo, jako by každoročně někdo musel padnout za oběť. Vždy se to odehrávalo podle stejného vzorce: ve druhém pololetí došlo k rapidnímu zhoršení prospěchu minimálně z jednoho předmětu a na konci roku přišel reparát. Nikdy by mě nenapadlo, že se tento osud nevyhne ani mojí dceři.
V septimě přišel blesk z čistého nebe. Sára, která celou dobu patřila k lepšímu průměru třídy, najednou na konci roku překvapivě neuspěla z francouzštiny. Z předpokládané trojky na vysvědčení dostala pětku. Prý nasbírala mínusová procenta za pozdní příchody do hodiny, za opožděné odevzdání projektu a nedostatečnou aktivitu v hodinách. Vypadalo to jako pečlivě naplánovaná strategie – pětka jako vyšitá a reparát na konci prázdnin.
„To musí být nějaký omyl,“řekla jsem tehdy paní učitelce francouzštiny, která jen pokrčila rameny. „Známky jsou dané systémem, já s tím nic neudělám,“odpověděla mi chladně.
Celé prázdniny se Sára dřela s lektorkou, aby byla na reparát dokonale připravená. Trávila nad učebnicemi čtyři hodiny denně, místo toho, aby si užívala poslední bezstarostné léto před maturitním ročníkem. Věřila, že když se bude opravdu snažit, dokáže uspět. Bohužel, výsledek byl stejný jako u všech ostatních studentů, kteří se ocitli v podobné situaci. Neuspěla.
Chvíli po vyhodnocení zkoušky si mě paní ředitelka zavolala do kanceláře a stroze oznámila: „Vaše dcera u opravné zkoušky neuspěla.“Požádala jsem o možnost nahlédnout alespoň do písemné části testu. To, co následovalo, mě šokovalo – test prý nebyl k nalezení. Kdybych tehdy trvala na svém a odmítla odejít z ředitelny, dokud mi ho neukáže, možná by se situace vyvíjela jinak. Ale test jako by se vypařil.
Majitel školy, který byl přítomen, navrhl: „Dobře, bude opakovat ročník.“Ale ředitelka rezolutně odpověděla: „NE.“ V tu chvíli nastalo hrobové ticho. Lapala jsem po dechu a nebyla schopná slova. Poslední naděje na postup do oktávy se rozplynula stejně jako záhadně ztracený test. Byla jsem ráda, když jsem konečně mohla z té kanceláře odejít.
Odvezla jsem zničenou Sáru domů a začala horečně přemýšlet, co dál. Naštěstí všechno má vždycky řešení – našli jsme jinou školu v malém městečku kousek za Prahou. A jak se říká: „Všechno zlé je k něčemu dobré,“ v tomhle případě to platilo na sto procent. Klidná škola s menším počtem studentů, kde učitelé dokázali vše probrat a procvičit během vyučování. Žádný stres, v posledním ročníku maximální příprava k maturitě, a to všechno v pohodové atmosféře.
Dnes chodí Sára na vysokou školu a na tu „školu hrůzy“, jak jí teď říkáme, už skoro ani nevzpomíná. Já ale na tu zkušenost nikdy nezapomenu. Stála nás spoustu peněz, nervů a zbytečných slz, ale naučila nás jednu cennou lekci – ani dlouholetá známost a vysoké školné nejsou zárukou kvalitního vzdělání a férového přístupu. Dnes už vím, že bych své dítě na soukromou školu nikdy znovu nedala. Někdy je tradiční cesta tou nejlepší.
