Článek
Ranní běhy se pro mě staly rituálem, který jsem si chránila jako něco posvátného. Nikdo na mě nemluvil, nikdo nic nepotřeboval, nikdo mě netlačil k výkonu. Byla jsem jen já, studený vzduch a pravidelný rytmus kroků, který fungoval lépe než jakýkoli uklidňující čaj. Někdy jsem vyběhla dřív, jindy o pár minut později, ale vždy s pocitem, že dělám něco čistě a jen pro sebe, bez výčitek. V hlavě se mi rozprostřelo ticho, jaké se doma prostě vytvořit nedá, a s každým krokem jsem cítila, jak se složitější myšlenky rozpouštějí jako pára.
Jednoho rána jsem vyběhla běžnou trasou, která vedla přes starý park. Už tehdy jsem měla tu scénu zvukově i vizuálně zapsanou – skřípání štěrku, ranní mlhu, která se držela při zemi, a pár lidí, kteří si tam vždycky venčili psy nebo pospíchali na autobus. Nic výjimečného. Jenže to ráno mě „něco“ nebo spíš „někdo“ zarazil natolik, že jsem na moment úplně zpomalila. Zahlédla jsem tvář, o níž jsem byla přesvědčená, že patří už jen do vzpomínek, které člověk neotvírá, pokud nemusí.
Nejdřív jsem si ho sotva všimla a věnovala mu jen letmý pohled, pocit déjà vu, jako když vás na ulici napadne, že kolem prošel někdo povědomý, ale mozek to ještě odmítá přijmout. Trvalo pár vteřin, než se obrátil přímo ke mně. A pak už jsem nemohla dělat, že jsem ho nespatřila. Usmál se způsobem, který jsem znala z gymnázia. Úsměv, který kdysi působil nesměle, ale léty přijal trochu jiný tvar – sebevědomější, možná až moc.
V ten moment jsem se trochu zastyděla, jako by mě život přistihl při něčem hloupém. Teprve tam, v polovině trasy, mi došlo, proč mám v sobě tak zvláštní sevření. Potkala jsem někoho, kdo mě kdysi velice dobře znal. A právě jeho jsem se snažila po maturitě odsunout na okraj života, protože mi tehdy nebylo příjemné, jak moc o mě stál. Byl to ten typ člověka, který nepochopí jemné náznaky, a já jsem nikdy nebyla ta, která je umí vyslovit nahlas. V devatenácti letech se tomu říká nezkušenost. Ve čtyřiceti už to člověk nazývá jasným instinktem.
Než jsem stihla domyslet, co s tou situací udělám, už se ke mně připojil. Doslova. Vběhl vedle mě, jako by to byla samozřejmost, a držel moje tempo, i když bylo vidět, že zrovna to pro něj samozřejmé není. Chvíli jsem mu dávala benefit pochybnosti. Možná to bylo opravdu náhodné setkání. Možná jen chtěl krátce zavzpomínat, poptat se, jak se vede, a pak si každý půjde svou cestou. Ale jeho nadšení vyzařovalo jiný záměr. A já jsem ho cítila, i když jsem se dívala jen před sebe a snažila se udržet dech.
Druhý den tam byl znovu. Stál přesně na místě, kde se naše cesty minuly poprvé. Možná náhoda, říkala jsem si tehdy. Třetí den na tom samém místě už náhodu nepřipomínal ani vzdáleně. Jen mi s lehkou samozřejmostí oznámil, že ví, kdy zhruba vybíhám, a že by byla škoda neběhat spolu. To slovo „spolu“ mě v tu chvíli bodlo víc, než jsem čekala. Běh pro mě nikdy nebyl společenská aktivita. Nechtěla jsem sparing partnera, nepotřebovala jsem ho. A už vůbec ne někoho, kdo si moje tiché ranní chvíle začne přivlastňovat, aniž bych ho o to požádala.
Postupně se jeho přítomnost začala vkrádat i do myšlenek, které jsem si původně chtěla běháním pročistit. Přestal být jen vzpomínkou z mládí a stal se rušivým elementem, který mi kradl prostor. Každé ráno jsem místo klidu přemýšlela, jestli tam bude stát. Jak se ho zbavit, aniž bych působila hrubě. A jak mu jemně dát najevo, že o společné běhy prostě nestojím.
Nakonec jsem udělala jedinou věc, která mi dávala smysl. Změnila jsem čas, trasu a chvíli jsem dokonce přemýšlela, jestli si na nějaký čas nedat pauzu úplně. Ale běh mi chyběl. Chyběla mi ta ranní svoboda, kterou jsem si vytvořila. A tak jsem jen doufala, že ho už nepotkám, protože ten malý návrat do minulosti mi nečekaně ukázal jednu věc: některé lidi je lepší nechat tam, kde je náš život spravedlivě uložil. Do vzpomínky. Ne do současnosti.
A tak zase běhám. Sama, v jiný čas a jinudy. A možná s ještě větší láskou ke každému ránu, které patří jen mně.
