Hrad: Kdo na něm sedí a kdo mohl sedět

Česká společnost se ocitla v paradoxní situaci. Zatímco komunistická minulost jednoho prezidentského kandidáta byla démonizována, u druhého byla přehlížena či dokonce bagatelizována. Jak je možné, že jsme tak snadno podlehli dvojímu metru a selektivní morálce?

Petr Pavel, Eva Pavlová i Andrej Babiš byli před rokem 1989 členy KSČ. Všichni tři měli vazby na tehdejší režim. Přesto jsme v prezidentské kampani byli svědky toho, jak se z jedné strany stalo zosobnění zla a z druhé symbol naděje. Není to projev našeho vlastního pokrytectví?

Tři komunistické minulosti, tři různé pohledy

Petr Pavel vstoupil do KSČ v roce 1985. Byl předsedou základní organizace KSČ a studoval na vojenského zpravodajce. Jeho manželka Eva Pavlová byla také členkou KSČ a studovala na Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda v Bratislavě, která vychovávala politické pracovníky armády.„Zatímco Petr Pavel se za svoji minulost omluvil, od Andreje Babiše jsme nic podobného dodnes nezaslechli. Svoji minulost naopak bagatelizuje a tvrdí, že nikdy nebyl agentem Státní bezpečnosti," uvedl ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Ladislav Kudrna. Je však omluva dostatečným důvodem k tomu, abychom jednu komunistickou minulost považovali za přijatelnou a druhou za nepřijatelnou?

Dvojí metr v praxi

Před druhým kolem prezidentských voleb jsme byli svědky pozoruhodného obratu. Mnozí zapřisáhlí antikomunisté začali podporovat bývalého člena KSČ Petra Pavla. Například autoři klipu „Sbohem soudruzi“ z projektu Dekomunizace, kteří se v něm radují z konce komunistů, aktivně podporovali v kampani právě Petra Pavla. Herec Michal Šteindler, herečka Barbora Poláková či youtuber Kovy, kteří se v klipu objevili, vyjadřovali Pavlovi podporu na sociálních sítích. Svůj postoj změnil i Miroslav Kalousek, který měl před prvním kolem na Pavla kritické komentáře. Podobně se zachovala i prezidentská kandidátka Danuše Nerudová, která původně nechtěla na Hradě komunistu, ale nakonec Pavlovi dělala při kampani „dvorní dámu“.

Pokrytectví nebo pragmatismus?

Je otázkou, zda tento obrat lze považovat za projev pokrytectví, nebo jde o pragmatický přístup k volbě „menšího zla“. Ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Ladislav Kudrna k tomu řekl: „Třiatřicet let od pádu komunistického režimu jsme se s tou minulostí nedokázali vyrovnat, vrací se nám jako bumerang. Já osobně jsem nikdy nevěřil a nevěřím v tlusté čáry za minulostí, jelikož minulost je neustále před námi,“. Je zřejmé, že česká společnost stále hledá způsob, jak se s komunistickou minulostí vyrovnat. Problém nastává ve chvíli, kdy začneme uplatňovat dvojí metr a jednu komunistickou minulost považujeme za přijatelnou, zatímco druhou démonizujeme.

Cesta k vyrovnání se s minulostí

Mikuláš Kroupa z organizace Post Bellum upozorňuje, že vyrovnávání se s minulostí není jednorázová akt, ale je to nepřetržitý a zdlouhavý proces, říká:„Ke svobodné společnosti patří přemýšlení nad svojí minulostí, snaha jí porozumět a vyvodit z ní nějaké důsledky. Myslím, že o to se pokoušíme. Je tedy na místě, abychom se zamysleli nad tím, jak přistupujeme k hodnocení komunistické minulosti. Neměli bychom uplatňovat stejná měřítka na všechny, bez ohledu na naše současné sympatie či antipatie?"

Potřeba kritické reflexe

Česká společnost se musí naučit kriticky reflektovat minulost, a to bez ohledu na to, o kom se mluví. Není možné jednu komunistickou minulost omlouvat a druhou zatracovat jen proto, že nám je jeden kandidát sympatičtější než druhý. Jak řekl Michael Kocáb, který jako jeden z mála známých antikomunistů nezměnil svůj postoj: „Pokud je někdo celoživotním antikomunistou, nemůže přece během chvíle otočit a jen kvůli tomu, že byl ve druhém kole Andrej Babiš, okamžitě doslova adorovat bývalého komunistu Pavla, který navíc nebyl jen obyčejným komunistou.“

Je na čase, abychom se zbavili pokrytectví a začali hodnotit minulost objektivně, bez ohledu na naše současné politické preference. Jen tak se můžeme skutečně vyrovnat s dědictvím komunismu a posunout se jako společnost dál.

Zdroje: Autorský text; Echo24.cz; iROZHLAS.cz