Článek
Možná právě proto mě tolik překvapilo, jak rychle se věci obrátily. Je zvláštní, jak málo stačí, aby se člověk začal bát budoucnosti. A jak snadno dokáže strach nakazit i ostatní.
Bylo to zvláštní ticho, které se vznášelo nad kanceláří, když vedení oznámilo, že po dvaceti letech končíme. Firma, do které jsem chodila víc než polovinu svého profesního života, zavírala dveře. Na stole přistála výpověď a slušné odstupné, které mělo uklidnit naše nervy. Někteří kolegové se tvářili smířeně, jiní vztekle, další už v hlavě přepočítávali, jak dlouho s tím vystačí. Já jsem tam jen seděla a pozorovala své ruce, které se automaticky stáhly k sobě, jako by se snažily podržet rovnováhu, která se mi na okamžik ztratila.
Lidé kolem mě začali mluvit. Pracák. Rekvalifikace. Brigáda, než se objeví něco pořádného. Motivace, demotivace, strach, sebevědomí… všechno se míchalo v jednom velkém kolotoči. A pak přišla věta, kterou jsem slyšela až příliš mnohokrát.
Prý ať se připravím na to, že po padesátce už slušnou práci neseženu. Účetní prý jsou, ale mladší, levnější, rychlejší. A že bych měla počítat s tím, že skončím na pracáku, protože mě nikdo nevezme. Měla jsem smíšené pocity. Ale věděla jsem, že moje zkušenosti, roky praxe, stovky uzavřených účetních období a nekonečné sloupce čísel, že mám co nabídnout.
Možná právě tahle bezohledná předpověď mě nakopla. Jako kdyby mi v hlavě někdo rozsvítil světlo a připomenul, že nejhorší, co mohu udělat, je sedět doma a čekat, až mi ubude sebevědomí i chuť něco změnit.
A tak jsem jednala. Rychle a přímo.
Ne proto, že bych byla od přírody odvážná. Ale proto, že jsem věděla, jak snadno se člověk propadne do beznaděje, když jí nechá příliš velký prostor. Jedno odpoledne jsem sedla k počítači, prošla nabídky a řekla si, že nebudu plýtvat časem litováním. Čím déle bych váhala, tím víc by se mi strach usadil pod kůží.
A právě v téhle fázi příběhu přichází místo, kde se věci začínají lámat.
Nejdřív jsem skutečně zamířila na Úřad práce. Ne proto, že bych se tam chtěla registrovat, ale protože jsem zahlédla inzerát – vypisovali konkurz na místo účetní. Přesně moje práce. Přesně to, co umím a co mě po všech těch letech nepřestalo bavit. A přesně ten moment, který potvrdil, že ve správnou chvíli být na správném místě není fráze, ale někdy skutečné štěstí.
Pohovor probíhal skoro nesměle. Nikdo neřešil můj věk, vrásky nebo to, že jsem dvacet let seděla v jedné firmě. Zajímalo je, co umím a jak přemýšlím. Ještě jsem ani nestihla popadnout dech a už si mě zvali na další část. A pak přišel okamžik, který mě zastavil tak prudce, až jsem měla pocit, že slyším vlastní tep.
Podepsala jsem smlouvu hned po prvním pohovoru.
Bez dramat, bez dlouhého čekání, bez ponižující nejistoty. Poprvé po dlouhé době jsem cítila, že nejsem nikde na chvostu jen proto, že jsem překročila padesátku. Ten moment měl v sobě směs úlevy, tiché radosti a zvláštního pocitu zadostiučinění. V hlavě mi zněla jediná věta – tak to se mi povedlo.
A neinspirovalo mě to k velkým myšlenkám o odvaze nebo o síle začít znovu. Spíš k jedné jednoduché pravdě, kterou jsem do té chvíle brala jako samozřejmost: dokud člověk neztratí sám sebe, neztratí se ani ve světě, který se pořád mění. A možná právě proto má cenu bojovat i tehdy, když ostatní malují budoucnost černěji, než ve skutečnosti musí být.
Ne kvůli velkému vítězství. Ale kvůli tomu, aby jednou člověk mohl říct – nevzdal jsem to předčasně.
