Článek
Všichni známe ty dny, kdy se prostě vše pokazí hned od rána. Ten můj nastal minulé úterý. Večer předtím jsem si nastavila budík na šestou hodinu, abych měla dostatek času připravit se na důležitou prezentaci pro naše nové klienty. Jenže pak jsem si pustila ještě jeden díl seriálu, pak druhý, a najednou bylo půl druhé ráno. Klasický příběh, který už asi každý zažil.
Ráno jsem otevřela oči a okamžitě věděla, že něco není v pořádku. V ložnici bylo příliš světla. Popadla jsem telefon a málem jsem dostala infarkt - bylo 8:15 a já měla být v kanceláři už v osm. A hlavně, v devět začínala ta prokletá prezentace! Vyskočila jsem z postele tak rychle, že se můj pes Bady schoval pod stůl, protože si myslel, že se něco děje.
„To není možné! To prostě není možné!“ křičela jsem, zatímco jsem hledala punčocháče, které samozřejmě nebyly tam, kde měly být. Nalíčila jsem se během třiceti vteřin, asi jsem vypadala jako klaun, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Vůbec jsem nestíhala snídat, jen jsem do sebe hodila zbytek včerejší kávy, která stála na lince, a byla studená a odporná.
„Bady, dneska to bude fakt hustý den,“ omluvila jsem se psovi, když jsem mu nasypala granule do misky. Chudák na mě koukal, jako by říkal: „Tak se uklidni, člověče, vždyť jde jen o práci.“
Popadla jsem tašku s notebookem, kabát a vyběhla z bytu. Samozřejmě zrovna když jsem spěchala, výtah nejel. Ten vždycky ví, kdy má člověk největší spěch. Seběhla jsem tedy sedm pater pěšky, div jsem si nezlomila vaz.
Venku jsem málem srazila sousedku, která venčila svého čivavího teriéra. „Kampak tak spěcháte, Lucko?“ zeptala se mě s úsměvem. „Zaspala jsem! Promiňte, nemám čas,“ zavolala jsem přes rameno a běžela k tramvaji, která mi právě před nosem ujela. Musela jsem počkat na další, a když konečně přijela, byla nacpaná k prasknutí.
Stála jsem namačkaná mezi postarším pánem, který četl noviny tak, že mi šustily přímo u nosu, a mladou maminkou s kočárkem. Cítila jsem se, jako bych byla v konzervě. A pak jsem si všimla těch pohledů. Lidé na mě zírali. Nejdřív jsem si myslela, že je to mým zoufalým výrazem nebo tím šíleným líčením narychlo, ale pak jsem pochopila, že to bude něco jiného.
Podívala jsem se dolů a v tu chvíli se mi zastavilo srdce. Měla jsem na sobě košili, kabát, punčocháče… ale žádnou sukni! V ranním spěchu a panice jsem zapomněla ten nejdůležitější kus oblečení!
„Ježíšmarjá,“ zašeptala jsem a cítila, jak mi rudnou tváře. Byla jsem v tramvaji plné lidí, osm zastávek od kanceláře, v punčocháčích a bez sukně. Kabát mi naštěstí sahal téměř ke kolenům, takže jsem nebyla úplně odhalená, ale i tak to bylo naprosto katastrofální.
Okamžitě jsem volala své kolegyni Janě. „Prosím tě, zachraň mě! Zapomněla jsem si sukni, jedu do práce v punčocháčích a za 30 minut mám prezentaci!“ prořvala jsem do telefonu, zatímco celá tramvaj poslouchala.
Jana se nejdřív smála, jako by to byl nejlepší vtip, který kdy slyšela. „Počkej, ty si děláš srandu, že jo?“ Když pochopila, že je to pravda, slíbila, že přinese náhradní sukni ze své skříňky, kterou má v kanceláři pro podobné nouzové situace.
Když jsem konečně dorazila do práce, běžela jsem chodbou s kabátem pevně utaženým kolem těla. Pár kolegů se na mě divně podívalo, ale naštěstí nikdo nic neřekl. Jana už čekala před kanceláří s černou sukní v ruce. „Ty jsi anděl,“vydechla jsem s úlevou, když jsem si ji brala.
„To si budeš pamatovat,“ zasmála se Jana. „A mimochodem, máš šéfku za zády.“
Otočila jsem se a skutečně - přímo za mnou stála naše ředitelka Markéta s pobaveným výrazem. „Lucko, tohle je módní revoluce, nebo se něco děje?“
Rychle jsem se pokusila vysvětlit situaci, připravená na to, že dostanu vynadáno za neprofesionální přístup. Místo toho se Markéta rozesmála. „Víš, co je vtipné? Přesně tohle se mi stalo před deseti lety na pohovoru do téhle firmy. Taky jsem zaspala a zapomněla si sukni. Ale já neměla žádnou Janu,“ mrkla na moji kolegyni.
Prezentace nakonec proběhla skvěle. Dokonce jsem tu příhodu použila jako led-breaker na začátku jednání a všichni se uvolnili, včetně těch nejpřísnějších klientů. A od té doby mám v kanceláři náhradní sukni, punčocháče, a dokonce i boty - protože člověk nikdy neví, co se může stát, když má spěch.
A budík? Ten už si nastavuji na tři různých zařízeních.
