Článek
Je mi osmapadesát a celý život jsem se učila vážit si věcí. Ne proto, že bych byla skrblík, ale proto, že jsem si dobře pamatovala dobu, kdy se každá koruna obracela dvakrát. Můj syn vyrůstal už v jiné realitě. Nikdy nezažil prázdnou lednici ani strach, že nebude co dát na stůl. Možná právě proto dnes otevírá lednici, vezme si jogurt, sní polovinu a zbytek bez zaváhání vyhodí.
Když jsem to viděla poprvé, myslela jsem, že je to náhoda. Když podruhé, snažila jsem se to přejít. Ale když jsem začala nacházet v koši celé porce jídla, které jsem mu koupila, něco ve mně prasklo. Nešlo jen o peníze. Šlo o přístup. O lehkovážnost, která mi byla cizí. Vždyť to jídlo někdo vyrobil, někdo za něj zaplatil a někdo jiný ho teď bez mrknutí oka vyhazuje.Když vidím plný koš, svírá se mi žaludek úzkostí.
Peníze mizí stejně rychle jako jídlo
Nejhorší na tom všem je, že ten samý syn mi pak volá s tím, že mu nevychází peníze. Že nájem je zase vyšší, že energie zdražily, že prostě nemá. A já ho poslouchám a v hlavě se mi promítají ty vyhozené potraviny. Plné balení sýra, zbytky oběda, který si ani neohřál. V tu chvíli cítím vztek, ale také stud, že ho vlastně pořád omlouvám.
Snažila jsem se s ním mluvit klidně. Vysvětlovala jsem mu, že peníze nejsou samozřejmost, že každá drobnost se sčítá. Že když vyhazuje jídlo, vyhazuje i svou vlastní práci, čas a úsilí. Jenže on to slyšel jako výčitku. Řekl mi, že přeháním a že dnes je jiná doba. Že se přece nebudeme stresovat kvůli jogurtu. A mně došlo, že jsme každý někde jinde.
Mezi pomocí a hranicí, která bolí
Nejtěžší chvíle přicházejí, když mi volá pozdě večer. Hlas má unavený a zlomený a já vím, že čeká, že mu pomůžu. Že mu pošlu peníze, aby měl klid. Tolikrát jsem to už udělala. A pokaždé jsem si říkala, že je to naposledy. Jenže jak máma odmítne vlastní dítě, i když je dospělé. Jak si má nastavit hranici, když ví, že na druhé straně je její syn.
Zároveň si ale uvědomuji, že mu tím vlastně nepomáhám. Jen oddaluji okamžik, kdy bude muset převzít odpovědnost. Když ví, že má záchrannou síť, nemá důvod něco měnit. A já už nechci být tou, která mu potichu zalepuje díry, zatímco on si jich ani nevšimne. Bolí mě to, ale cítím, že jiná cesta není.
Láska někdy znamená říct dost
Dnes se učím říkat ne. Ne s křikem, ne s výčitkami, ale pevně. Řekla jsem mu, že mu už peníze posílat nebudu, pokud se nenaučí hospodařit. Že mu ráda poradím, pomůžu s plánem, ale peněženku už za něj otevírat nebudu. Nečekala jsem, že to přijme s pochopením. Byla v tom zlost, zklamání i ticho. Ale poprvé jsem měla pocit, že dělám něco správně. On se nebude stresovat kvůli jogurtu. A zjevně mu ani nevadí, že já mám stres z toho, jak on neumí hospodařit.
