Článek
Poslední roky mám často pocit, že svět se zbláznil. Stačí otevřít zprávy, projet sociální sítě nebo jen poslouchat rozhovory v tramvaji a člověku se chce někdy zalézt pod peřinu. Války, krize, ceny všeho letí nahoru, politika připomíná spíš reality show a v běžném životě se často řeší jen to, co nefunguje. Optimismus se v tomhle chaosu hledá těžko. Přesto věřím, že se dá udržet – ne jako naivní úsměv na tváři, ale jako vnitřní postoj, který pomáhá přežít.
Není ostuda být unavený
Upřímně, jsou dny, kdy mám chuť všechno vypnout. Nehrát si na hrdinku, která všechno zvládne. Prostě přiznat, že mě to někdy semele. A myslím, že je v pořádku si to přiznat. Optimismus totiž není o tom, že se pořád usmíváme a předstíráme, že je všechno v pohodě. Je to spíš o tom, že si dovolíme být i slabí, naštvaní nebo vyčerpaní.
Filtruj informace a neboj se vypnout
Jedna z největších pastí dneška je zahlcení informacemi. Když člověk od rána do večera sjíždí zprávy, komentáře a katastrofické scénáře, není divu, že má pocit, že se svět řítí do záhuby. Naučila jsem se proto dávkovat si zprávy. Nečtu je hned po ránu, neřeším každou novou kauzu a hlavně – dávám si pauzy od sociálních sítí. Když cítím, že mě to začíná dusit, prostě vypnu telefon, jdu ven nebo si pustím hudbu. A světe div se, nic se nestane. Svět se točí dál.
Najdi si něco, co tě uzemní
Každý máme něco, co nás vrací do reality a pomáhá nám nezbláznit se. Pro někoho je to sport, pro jiného procházka, práce na zahradě, vaření nebo třeba ruční práce. Já si často vezmu knížku, pustím si film, nebo si jen tak sednu na balkon s kávou a koukám do prázdna. Není to útěk, je to způsob, jak si srovnat myšlenky a připomenout si, že svět není jen to, co na nás křičí z titulků.
Malé radosti nejsou klišé
Možná to zní jako fráze, ale opravdu pomáhá hledat drobnosti, které člověku udělají radost. Nečekám na velké štěstí, ale snažím se všímat si detailů – dobré jídlo, povedený vtip, příjemný rozhovor, chvilka ticha. Někdy je to jen to, že se mi podaří vyprat a pověsit prádlo ještě před deštěm, nebo že mi někdo podrží dveře. Tyhle malé věci nejsou samozřejmost a když si je začnete všímat, zjistíte, že jich je překvapivě dost.
Vyhýbej se věčným stěžovatelům
Všichni známe lidi, kteří mají na všechno odpověď, všechno je špatně a nic nemá smysl. Dřív jsem měla tendenci je přesvědčovat, že svět není tak černý. Dnes už to nedělám. Když vím, že mi někdo vysává energii, prostě se s ním nebavím o věcech, které mě trápí, a snažím se trávit víc času s lidmi, kteří umí i v těžkých chvílích najít nadhled. Neznamená to ignorovat problémy, ale nehrabat se v nich donekonečna.
Přijmout, že nemám všechno pod kontrolou
Jedna z největších lekcí posledních let pro mě byla smířit se s tím, že spoustu věcí prostě neovlivním. Nemůžu změnit politiku, světové dění ani náladu lidí v práci. Můžu ale ovlivnit, jak na to budu reagovat. Když se něco pokazí, snažím se nehroutit, ale hledat, co s tím můžu udělat. A když s tím nic udělat nejde, prostě to pustím. Ne vždycky se mi to daří, ale učím se to.
Humor jako záchranný kruh
Někdy je nejlepší obrana smích. Ne takový ten nucený, ale opravdový, kdy si člověk dovede udělat legraci i sám ze sebe. Když se mi něco nepovede, už se tolik netrápím a spíš si z toho udělám vtip. Humor je pro mě způsob, jak si udržet odstup a nebrat všechno tak vážně. A když je nejhůř, pustím si něco, u čeho se zasměju, i kdyby to měl být úplně blbý seriál.
Pomáhej, kde můžeš – ale nespasíš celý svět
Dřív jsem měla pocit, že musím být všude a pro všechny. Dnes už vím, že stačí málo. Když můžu někomu pomoct, udělám to, ale nehroutím se, když to nejde. Někdy stačí podržet dveře, někdy někoho vyslechnout, jindy prostě jen nebýt další, kdo přidává negativitu. Pomáhat druhým je fajn, ale je potřeba myslet i na sebe.
Tahle doba je těžká pro všechny. Není ostuda říct, že je toho na mě moc. Když cítím, že už to nezvládám, nebojím se říct si o pomoc – ať už kamarádům, rodině, nebo odborníkovi. Mluvit o tom, co mě trápí, je pro mě způsob, jak se neztratit…
Realistická naděje místo falešného pozitivismu
Optimismus pro mě není o tom, že si budu namlouvat, že bude všechno skvělé. Je to spíš o tom, že věřím, že i když je to teď těžké, může být zase líp. Nečekám zázraky, ale vím, že většina problémů je dočasná. Když se podívám zpět, spousta věcí, které mě kdysi děsily, dnes už nehraje roli. To mi dává naději, že i tohle období jednou odezní.
Zůstat optimista je práce na plný úvazek
Udržet si optimismus, když svět kolem šílí, není jednoduché. Ale pořád věřím, že má smysl hledat v každém dni něco dobrého, i kdyby to měl být jen jeden malý moment. Nečekám, že budu pořád v pohodě. Ale vím, že když si dovolím být upřímná sama k sobě, když si dám prostor na oddech, když se obklopím správnými lidmi a naučím se vypouštět, co neovlivním, mám šanci neztratit se v tom šílenství úplně.
A když to nejde? Tak to prostě nejde. I to je v pořádku. Optimismus není povinnost, ale možnost. A já si ji chci nechat otevřenou – pro sebe i pro ostatní.
