Článek
Do supermarketu jsme šli společně právě proto, že jsme chtěli nakoupit na víkendovou oslavu. Začalo to úplně nevinně. Říkali jsme si, že to vezmeme najednou, ať to máme z krku. Já měla v hlavě seznam, on spíš představu, že se nějak domluvíme cestou. Už při vstupu jsem ale cítila zvláštní napětí, i když jsem si ho ještě neuměla pojmenovat. Myslela jsem si, že je to jen únava po týdnu.
První jiskra přeskočila u vozíku. Automaticky ho popadl a vyrazil úplně jiným směrem, než jsem čekala. Chtěla jsem začít u zeleniny, mít přehled, jet systematicky. On se na mě podíval podrážděně a řekl, že je to přece jedno. Zastavila jsem ho a v tu chvíli mi došlo, že nejde o trasu mezi regály. Šlo o to, že se už ani v maličkostech nedokážeme sladit.
Pečivo jako spouštěč
U pečiva se napětí změnilo v otevřenou hádku. Já chtěla obyčejný chleba a pár rohlíků, nic víc. On začal brát všechno možné, bagety, sladké pečivo, věci, které běžně ani nejíme. Řekla jsem, že je to zbytečné a že zase utrácíme za hlouposti. Odpověděl mi, že pořád jen řeším peníze a neumím si užít víkend.
Ta věta se mě dotkla víc, než bych čekala. Najednou jsem tam nestála jako partnerka na nákupu, ale jako někdo, kdo všechno kazí. Lidé kolem nás vybírali housky, někdo se smál, jiný telefonoval. A my jsme si mezi regály vyříkávali věci, které jsme doma raději přehlíželi.
Ovoce a zelenina plné výčitek
U ovoce a zeleniny už to bylo otevřené. On házel věci do košíku bez přemýšlení, já je brala do ruky, zkoumala, vracela zpátky. Řekl mi, že jsem přehnaně puntičkářská a že ho tím dusím. Ta slova ve mně zůstala viset. Protože přesně takhle jsem se cítila už dlouho. Že všechno hlídám, plánuju a nesu na bedrech.
V tu chvíli mi došlo, že se nehádáme kvůli rajčatům. Že se hádáme proto, že se doma dlouho míjíme. On chce volnost a lehkost, já jistotu a klid. Jen jsme si to nikdy neřekli nahlas. A supermarket byl místem, kde už se to nedalo skrýt.
Vaření a víno jako symbol
Když přišla řeč na to, co budeme o víkendu vařit, neshodli jsme se vůbec na ničem. Já navrhovala jednoduchá jídla, která zvládneme bez stresu. On chtěl složité recepty, nové chutě, něco výjimečného. Každý návrh toho druhého byl špatně. Stejné to bylo u vína na oslavu narozenin. Buď bylo moc drahé, nebo moc obyčejné. Nic nebylo správně.
Najednou mi došlo, že se nehádáme o jídlo ani o víno. Hádáme se o to, jak žijeme. O tempo, o očekávání, o to, co od sebe navzájem chceme. A místo abychom si to přiznali, řešíme láhev v regálu.
Drahý nákup a ticho mezi námi
Nakonec jsme nakoupili spoustu věcí, které jsme vlastně ani nechtěli. Košík byl plný, účet vysoký a nálada mizerná. Vyšli jsme ven mlčky, každý zavřený ve svých myšlenkách. Ten nákup byl drahý, ale ne jen penězi. Zaplatili jsme hlavně tím, co vyšlo najevo.
Doma jsme tašky vyložili beze slov. Až později mi došlo, že ta hádka byla možná potřebná. Ukázala mi, co si už dlouho nechceme říct. Že se od sebe vzdalujeme. Že mluvíme o nákupech, ale mlčíme o sobě. A že pokud nezačneme mluvit doopravdy, budeme se hádat dál. Jen pokaždé na jiném místě.
