„Jen si zvyšuju sebevědomí,“ řekla. A já se v Turecku naučil, co znamená důvěra

Seděl jsem na balkoně hotelového pokoje v Antalyi, pozoroval měsíc nad Středozemním mořem a poslouchal, jak mi přítelkyně Tereza vysvětluje, proč si píše s cizím mužem z internetové seznamky. „Vždyť o nic nejde, Radku. Jen potřebuju vědět, že o mě někdo stojí. Je to jako… jako když si dáš panáka na kuráž před pracovním pohovorem,“ řekla. A já v tu chvíli pochopil, že moje představa o partnerské loajalitě je možná staromódní jako šaty z dob první republiky.

Začalo to banálně. Tereza si třetí den dovolené odskočila na toaletu a nechala telefon na lehátku. Ozvalo se třikrát za sebou – ten specifický zvuk Tinderu, který pozná každý, kdo někdy lovil v digitálních vodách. Nejprve jsem si myslel, že jde o notifikaci z Instagramu. Pak jsem viděl ikonku aplikace.

„To je starý účet, vůbec ho nepoužívám,“ bránila se, když jsem se ptal. Jenže když jsem otevřel chat, našel jsem desítky zpráv z posledních tří týdnů. Fráze typu „Tvoje fotka v tom červeném tričku mi nedá spát“ nebo „Přijel bych za tebou hned, kdybys chtěla“. A Terezin odpovědi: „To bych musela mít důvod, abych tě potřebovala…“ s mrkajícím smajlíkem.

„Proč?“ zeptal jsem se tehdy. A dostal odpověď, která mi zněla jako z manuálu na sebevědomí z blogu pro nejisté ženy: „Když mi píše, že jsem krásná, cítím se líp. Je to neškodný. Jako když si žena koupí nové šaty, aby zapózovala před zrcadlem.“

Podle psychoterapeutky Kláry Pokorné je emoční nevěra často horší než fyzická, protože „zasahuje do samotného jádra důvěry“. Tereza možná fyzicky nepodváděla, ale každá zpráva tomu cizímu muži byla miniaturní zradou. Jako by mi říkala: „Nestačíš mi. Potřebuju slyšet, že jsem atraktivní, od někoho jiného.“

„Je to jako závislost na dopaminu,“ vysvětluje psycholožka Linda Carter v jednom z článků.„Každá flirtující zpráva spouští v mozku stejnou chemii jako fyzické vzrušení.“ A Tereza to přiznala: „Baví mě ten pocit, že o mě někdo usiluje. Jako ve filmu.“

Zeptal jsem se pár kamarádek. Odpovědi se točily kolem slov „validace“, „nuda“ a „strach ze stárnutí“.

Podle studie citované v časopise Flowee 45 % lidí považuje online flirt za nevěru. Zbytek to bere jako neškodnou hru. Problém je, že pravidla této hry nikdo předem nedomluví.

Když jsem Tereze řekl, že mě její vysvětlení ničí, kontrovala: „Nechtěla jsem ti ublížit. Vždyť jsem s ním ani neměla rande!“ Jenže právě tohle je podle vztahového kouče Pavla Rataje jádro problému: „Partneři často nechápou, že emoční investice do cizí osoby bere energii vztahu. Je to jako zalévat květinu u sousedů, zatímco ta tvoje uvadá.“

A měl pravdu. Zatímco Tereza sbírala lajky od neznámých mužů, já jsem přestal dostávat i ty obyčejné „mám tě ráda“ SMS.

Důvěra není samozřejmost
„Když si myslíš, že tě partner nepodvádí, máš pravdu. Když si myslíš, že tě podvádí, taky máš pravdu,“ řekl mi kdysi kamarád. Důvěra je volba, ne stav. A my jsme ji přestali volit.

Sebevědomí se nedoplňuje z cizích zdrojů
Tereza si myslela, že komplimenty od cizích mužů jí dodají hodnotu. Podle psycholožky Barbory Englischové je to však jako „léčit zlomenou nohu bonbónem – chvilkově sladké, ale k ničemu“. Sebevědomí roste zevnitř, ne z validace cizích lidí.

Otevřená komunikace je základ
„Proč jsi mi to neřekla dřív?“ zeptal jsem se. Odpověď: „Bála jsem se, že bys to nepochopil.“ Přitom podle průzkumu Mojra.cz 68 % párů, které otevřeně mluví o svých potřebách, překoná i vážné krize.

Zeptal jsem se odborníků:

Nekonfrontovat hned: „Počkejte, až emoce opadnou. Řekněte: ‚Potřebuju s tebou mluvit o něčem důležitém, až budeš mít čas‘,“ radí vztahová koučka Zuzana z blogu Zamilováno.cz.

Hledat příčinu: „Online flirt je často symptom, ne nemoc. Ptejte se: Co nám ve vztahu chybí?“ doplňuje terapeutka Eva Uchalová.

Nastavit hranice: „Jasně řekněte, co je pro vás přijatelné. Třeba: ‚Chci, abys přestala používat seznamky. Pokud potřebuješ validaci, najdeme jinou cestu‘,“ navrhuje Pavel Rataj.

Tereza smazala účet. Slíbila, že to byl jen „hloupý rozmar“. Jenže důvěra je jako porcelánová váza – když se rozbije, i ten nejlepší lepidlo nechá jizvy. Dneska, když vidím, jak si kontroluje telefon, ptám se sám sebe: „Kdo jí vlastně píše tentokrát?“ A ona, když mě vidí dívat se na ni při jídle, říká: „Neboj, už nejsem na žádné seznamce.“

Ale to „už“ mi zní jako vyznání, že jednou možná bude znovu.

„My muži často bereme komplimenty jako nabídku k sexu. Ženy je někdy vnímají jako potvrzení existence,“ vysvětlil mi kamarád psycholog. Tereza nehledala milence, hledala zrcadlo, které jí já přestal nastavovat.

„Partneři po letech přestanou obdivovat to, co bylo na začátku samozřejmé – její úsměv, způsob, jak zvedá obočí při vtipu, nebo jak si zavazuje boty,“ píše se v článku o emocionální nevěře. A možná jsem i já přestal být tím, kdo jí říká, že je úžasná.

Je to jako stavět most přes roklinu. Pomalu, trpělivě, s vědomím, že každé zaváhání může být pádem. Začali jsme chodit na párovou terapii, kde se učíme říkat věty jako „Cítím se opomíjený, když…“ místo „Ty mi nikdy…“.

A já se snažím pochopit, že její potřeba pozornosti nebyla útok na mě, ale volání o pomoc. Jako když dítě křičí, aby si ověřilo, že ho rodič slyší.

„Víš, proč jsem s tebou zůstala?“ řekla mi Tereza minulý týden. „Protože když jsem ti to přiznala, nezačal jsi řvát. Prostě jsi plakal. A v tom okamžiku jsem pochopila, co ti beru.“

Možná je to začátek cesty zpět. Nebo aspoň k nějakému novému druhu důvěry. Jedno vím jistě: příště na dovolené pojedeme někam, kde není wifi.