Článek
Všechno to dávalo smysl – až do chvíle, kdy moje představa narazila na realitu. Jesle jsou drahé. A babička řekla ne.
Když jsem poprvé začala zjišťovat ceny, zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Státní jesle několik tisíc měsíčně, k tomu stravné. Soukromé ještě hůř – desetitisíce, které bychom prostě neutáhli. Ano, někdo si může dovolit dát dítě do zařízení, kde se učí cizí jazyky, kde mají kroužky, plavání a hromadu nadstandardů. Jenže já jsem se v tu chvíli cítila, jako by někdo přede mě položil ceník za klid, který jsem si koupit nemohla.
Přitom jsem to nechtěla celé hodit jen na babičku. Můj plán byl jednoduchý –čtyři dny v měsíci, abych mohla do práce, trochu se nadechnout, nebýt jen mámou. Myslela jsem, že bude mít radost, že tráví čas s vnoučaty. Jenže její odpověď byla nekompromisní. Ne, nechci se k ničemu uvazovat. Ne, nechci být hlídací služba. Chci mít klid. Seděla přede mnou s naprostou jistotou v hlase a já v ten moment nevěděla, jestli se mám urazit, nebo rozplakat.
Najednou jsem si uvědomila, že moje představa o rodinné soudržnosti možná byla jen iluze. Vyrůstala jsem v domnění, že babičky jsou tady od toho, aby pohlídaly, upekly buchty, pomohly, když je potřeba. Moje máma to tak měla, a já jsem asi automaticky čekala totéž. Jenže dnes se všechno posouvá. Naše generace babiček už nechce stát u plotny nebo vozit kočárky. Chtějí cestovat, mít svůj volný čas, chodit na jógu, užívat si to, co jim roky práce a starostí odříkaly. A i když to rozumově chápu, nějak se s tím nedokážu srovnat.
Po tom rozhovoru jsem dlouho přemýšlela, co udělám. Vzdát se práce úplně? Najít kompromis v podobě částečných jeslí, i když nás to finančně zatíží? Nakonec jsem pochopila, že nikdo za mě tu odpovědnost nevezme. Že musím najít cestu sama, i kdyby byla složitější. Ta chvíle s tchyní mě naučila jedno – spoléhat jen na vlastní síly. Možná je to těžší, možná je to dražší, ale je to moje rozhodnutí, můj život.
Dnes už se na to dívám jinak. Babička má právo říct ne, i když to pro mě byla rána. A já mám právo hledat si cestu, která bude fungovat pro nás, ne pro ostatní. Vím, že to nebude snadné. Ale možná právě v tom je ukrytá ta dospělost – v okamžiku, kdy pochopíme, že naše plány se nemusí shodovat s plány jiných. A že i když je to pro nás překvapení, nakonec nás to posune. Hlídání máme vyřešené a na tchyni už netlačíme. Je pravda, že čas od času se sama přihlásí a hlídá. Právě proto, když jí to nikdo neplánuje a má pocit, že se rozhodla sama.
