Článek
Znali jsme se roky. Věděla jsem, že umí být drsný. Že jeho vtipy bodají. Ale i tak jsem byla zaskočená. Bavili jsme se o obyčejné večeři. O tom, jak jsem se usmála na servírku, pochválila jí naušnice a přinesla jí zbytek domácího koláče, co jsem upekla. „Ty jsi moc hodná,“ začal. A pak dodal: „Možná až moc. Ono to někdy působí… no, lacině.“ Řekl to v klidu, jako by mi radil, abych příště nedávala tolik soli do polévky. Jenže mně se najednou v hlavě roztáhla mlha. A v hrudníku zůstal podivný chlad.
Doma jsem si pak vzpomněla na tátu. Byl to člověk, který neuměl přejít kolem člověka v nouzi bez zastavení. Rozdával teplo. Věnoval pozornost lidem, které většina ani neviděla. Jednou jsem s ním stála v mrazu u tramvajové zastávky. Přišla paní, která se třásla zimou, a táta jí beze slova svlékl svou bundu. „Ale tati!“ protestovala jsem. Jen se usmál: „Přežiju to. A třeba ona ne.“ Tehdy mi bylo dvanáct. A od té doby jsem si nesla v sobě jakousi jednoduchou rovnici: když můžeš, buď vlídná. Když můžeš, pohlaď. Když můžeš, dej. Ne kvůli dojmu. Ale protože to jsi ty.
Jenže s přibývajícími roky jsem si začala všímat, že tahle moje vlastnost některým lidem vadí. V práci jsem slýchala, že jsem „až moc vstřícná“. Jeden šéf mi dokonce poradil, ať si „neberu věci tak k srdci, protože to není profesionální“. Vztahy? Tam to bylo ještě náročnější. Prý jsem „emocionální“, „nečitelná“, „jako z filmu“. A tak jsem se začala trochu brzdit. Ne že bych přestala být srdečná. Ale začala jsem se za to skoro stydět. Dávkovala jsem teplo po kapkách. Před lidmi, co by ho stejně nerozeznali.
Ten večer s kamarádem jsem ale zůstala dlouho vzhůru. A uvědomila si, že právě ty chvíle, kdy jsem se nezdráhala být „moc“, jsou ty, na které vzpomínám nejraději. Když jsem sousedce v nemocnici nosila buchty, i když jsem ji znala tři dny. Když jsem kolegyni koupila květiny, protože mi připadala smutná. Když jsem psala vzkazy na ubrousky lidem, co právě procházeli rozchodem, a nechávala je v kavárnách. Dělám to, protože věřím, že každý z nás někdy potřebuje slyšet něco laskavého. Něco, co nás třeba na chvíli zvedne. Ani nevíte, kolikrát se mi stalo, že mi někdo po týdnech nebo měsících napsal, že právě tohle gesto jim změnilo den. Někdy prý i víc.
A víte co? Už se nebudu omlouvat za to, že jsem srdečná. Ani přemýšlet, jestli tím náhodou nepůsobím levně. Pokud mě někdo vnímá jako lacinou jen proto, že se nebojím projevit vřelost, není to člověk, se kterým bych chtěla zůstat na kávu, natož na život. Srdečnost není slabost. Není to nedostatek. Je to dar. A ano, může být zranitelný. Ale stejně tak může být tím největším, co v sobě máme.
Takže příště, až se mi někdo podívá do očí a řekne, že jsem „moc“, jen se usměju. A odpovím: „Díky. Jsem ráda, že sis toho všiml.“