Článek
Když jsme se do našeho domu přestěhovali, zdálo se, že máme štěstí. Klidná ulice, příjemní lidé kolem a mezi nimi Libuna, sousedka, která působila jako někdo, kdo vám jednou za čas přinese koláč nebo pohlídá balíček. Ze začátku jsme ji brali s úsměvem, protože přišla jednou týdně a jen tak na chvíli. Časem se však něco změnilo. Stačilo, aby zaslechla vrznutí dveří nebo dětský smích přes chodbu a už zvonila. Její návštěvy začaly být stejně pravidelné jako ranní káva.
Libuna přichází v době, kdy se snažíme konečně sednout k večeři nebo si odpočinout po práci. Otevřu dveře a ona už stojí na rohožce s výrazem, jako by šlo o něco naléhavého. Jednou potřebuje cukr, podruhé si popovídat o sousedově plotě, jindy jen tak sednout a rozebrat všechny možné drobnosti, které se staly v ulici. Někdy si připadám jako její osobní psycholožka. Sedne si k nám do obýváku, usadí se jako doma a začne svou nekonečnou linku vyprávění. A zatímco ona se směje a uvolněně povídá, naše děti otáčí oči v sloup a manžel si hledá záminku, jak se nenápadně vytratit. Mluví, dokud jí nedojde dech, ale nikdy ne energie. Zatímco my na sebe pomalu mrkáme a přemýšlíme, jak ji nenápadně poslat domů, ona se usazuje ještě pohodlněji. Manžel mě vždy prosí očima, ať to ukončím, ale když se k tomu konečně nadechnu, sousedka už otevírá nové téma.
Když návštěvy přerostou v problém
Když je večer, máme pocit, že už snad nemůže přijít. Ale ona přijde. Jako by měla v uchu zabudovaný senzor na naše klíče v zámku. A zatímco mně bývá trapné naznačit, že už chceme spát, manžel už to začíná těžce snášet. Jenže nevybuchne na ni. Vyčítá to mně. Že jsem příliš měkká, že neumím říct ne, že jsem ji nechala zajít příliš daleko. Zlom přišel, když Libuna zůstala sedět až do chvíle, kdy jsem usínala v křesle. Ani jí to nepřišlo divné. V tu chvíli jsem si uvědomila, že hranice se posunuly někam, kde už nejsme spokojení. Manžel mě tehdy probudil s pohledem, který říkal snad všechno. Vnímal to tak, že já ji přece pouštím dovnitř, já ji ujišťuji, že může zůstat, a já se tvářím, že je všechno v pořádku. Jenže říct někomu, aby chodil míň, se zdá snadné jen tomu, kdo to říkat nemusí.
Začaly hádky. Jednou kvůli tomu, že přišla v den, kdy měl manžel práci z domova. Jindy proto, že děti chtěly mít klid a nemohly. A dále hlavně kvůli tomu, že Libuna často zůstala déle než bylo únosné. Postupně se mezi námi začal objevovat pocit napětí pokaždé, když se ozval zvonek. Jenže manžel nešel otevřít. Děti se schovaly v pokojích. A já tam stála u dveří jako jediný člověk, který se snaží nezklamat rodinu ani sousedku. Čím víc jsem to držela na svých bedrech, tím víc jsem cítila, že situace je neudržitelná. Došlo mi, že jsem její oběť.
Strach z toho, že se urazí
Je těžké říct někomu, kdo k vám chodí denně, že už toho máte dost. Zvlášť když jde o člověka, který nemá nikoho blízkého. Libuna je sama. Její děti mají své životy a ona si zřejmě našla útočiště právě u nás. Člověk si to nechce připustit, ale začne ho tížit pocit zodpovědnosti. A přitom se doma hromadí napětí jako v kotli, který každou chvíli vybuchne. Snažila jsem se abych přišla domů nepozorovaně, marná snaha, Libuna ví, že jdu. Pokaždé, když jsem otevřela, jsem doufala, že to tentokrát bude krátké, ale její návštěvy trvaly čím dál déle. Její vyprávění bylo jako proud, který se nedá zastavit.
Věděla jsem, že jednoho dne to bude muset říct někdo z nás, protože trpělivost už nám docházela. Cítila jsem to večer, když manžel hlasitě zavřel skříňku, nebo když děti při Libunině hlasu dělaly, že neslyší. Atmosféra doma byla napjatá, skoro dusivá. Jako když sedíte v místnosti bez oken. Snažila jsem se najít způsob, jak ji usměrnit, aniž bych jí ublížila, ale pokaždé, když jsem byla připravená to vyslovit, přišla s něčím, co mě odzbrojilo. Donesla mi koláč nebo přinesla dětem čokoládu. A já znovu odložila svá slova na jindy.
Čeká nás těžký krok
Vím, že nadešel okamžik, kdy musím něco říct. A taky vím, že to nebude jednoduché, protože Libuna se snadno urazí a ve vteřině dokáže změnit náladu. Ale naše trpělivost se tenčí a domov se mění v místo napětí, místo přetvářky a neustálého hlídání, jestli náhodou neslyšíme její kroky na chodbě. A to není normální. Chci znovu cítit, že náš byt je naše útočiště, ne volně přístupná čekárna pro někoho, kdo nezná hranice.
Ať už to dopadne jakkoliv, jedno je jisté. Musíme si nastavit jasné hranice, jinak se v tom ztratíme. Libuna možná nebude nadšená, možná si to bude brát osobně, ale náš domov je naše rodina. A ta potřebuje klid víc než nevyčerpatelné sousedské vyprávění.
