Článek
Přesně ten odstín béžové, který se hodí ke všemu. Jemná kůže, elegantní tvar, značka, na kterou jsem se vždy jen dívala přes výlohu. V tu chvíli jsem měla pocit, že mě manžel po těch letech přece jen ještě zná. Že si všiml, jak často kolem té výlohy chodím. A že si možná všiml i mě.
Seděli jsme spolu u stolu, on se spokojeným úsměvem, já s lesklýma očima a vděčností, která se mi drala do krku. Měla jsem chuť ho obejmout, jenže on už si doléval víno a mluvil o práci. O tom, jak měl hrozný týden a jak prý tenhle dárek byl i pro něj tak trochu odměnou, že všechno zvládl. Smála jsem se tomu, i když jsem nerozuměla přesně proč. Cítila jsem, že něco nesedí, ale nechtěla jsem si ten okamžik kazit.
Kabelku jsem si vzala do ruky až později, když on šel spát. Otevřela jsem ji, abych do ní přendala své věci. Všechno vonělo novotou. Lesklé zipy, precizní švy, dokonalost sama. A pak jsem si všimla malé kartičky v boční kapse. Zastrčená tak, že by ji člověk snadno přehlédl. Byla z tuhého papíru, s logem značky a zlatým písmem vyraženým nápisem: „Vyrobeno na přání Moniky.“
Chvíli jsem si tu kartu jen prohlížela, neschopná číst dál. Jméno mi hned docvaklo. Monika. Sekretářka. Ta, o které se u nás doma mluvívalo jen v náznacích. „Ta nová, co všechno zvládá,“ jak o ní kdysi mluvil. „Ta, co má vždycky přehled.“ Nikdy jsem kolem toho nedělala scény. Možná proto, že jsem se bála, co bych zjistila. A možná proto, že jsem věřila, že se mě to netýká. Jenže v tu chvíli jsem pochopila, že se mě týká všechno.
Seděla jsem v kuchyni a měla pocit, že se dívám na dárek, který nebyl určený mně. Nebyl v něm ten cit, který jsem si přála cítit. Jen trapná snaha zakrýt stopu po něčem, co se nepovedlo. Došlo mi, že ten okamžik, kdy jsem si kabelku přiložila k sobě a cítila se výjimečně, byl vlastně lež. Kabelka nebyla symbolem pozornosti, ale náhradou. Náplastí na trapné ticho mezi nimi dvěma.
Nevím, co mě bolelo víc – jestli to, že mi lhal, nebo to, že si myslel, že to nepoznám. Možná obojí. Když ráno vstal, položila jsem mu kabelku na stůl, otevřenou, s tou kartičkou nahoře. Nepromluvila jsem ani slovo. Jen jsem mu nechala ten okamžik, aby pochopil, že někdy není třeba křičet, aby člověk slyšel pravdu. Díval se na mě, chvíli mlčel a pak jen tiše řekl: „Promiň.“
Nebyl to výbuch, žádné hádky ani scény. Jen ticho, které mezi námi zůstalo. Takové, co se dá krájet. A já si uvědomila, že ten nejdražší dárek, který jsem kdy dostala, mě stál víc, než bych čekala. Stál mě důvěru.
Od té doby už luxusní dárky nečekám. Radši mám obyčejnou kytici, kávu v posteli a pohled, který nelže. Protože i ta nejdražší kabelka nic neznamená, když je uvnitř prázdno.
