Článek
Unavená, podrážděná, vyčerpaná z věčného opakování každého dalšího dne, který se lišil jen tím, co zrovna vařila k večeři. Toužila po tichu. Po klidu. Po tom, aby ji nikdo chvilku nepotřeboval.
Na první pohled se mohlo zdát, že má všechno. Manžela, dvě malé děti, dům za městem, kde voněla levandule a v neděli na stole upečený jablečný koláč. Jenže ten klid, který chtěla mít kolem sebe, nepřicházel. Měla pocit, že se pomalu rozpadá, že žije život, který jede na setrvačnost. A tak jednoho dne, řekla manželovi, že si potřebuje odpočinout a že se vrátí za týden, že si potřebuje pročistit hlavu. On vůbec neprotestoval, sbalila si batoh, vypnula telefon a odjela. Sama.
Ten týden se stal pro Kateřinu zvláštním přechodovým rituálem. Spala, chodila po horách, koukala do nebe a po dlouhé době mlčela. Odpočívala. Najednou jí nechyběl hluk ani spěch, jen chvílemi se vkrádal zvláštní stesk. Ale i ten brala jako součást ozdravení. Každý den se cítila o kousek víc sama sebou. Říkala si, že po návratu všechno půjde jinak. Že to s Petrem zkusí znovu, pomaleji, citlivěji. Že rodina není vězení, jen se někdy člověk potřebuje nadechnout, aby v ní mohl zůstat. Odpočatá se těšila domů.
Když se vrátila, dům byl prázdný. Všechno na první pohled stejné, jen vzduch jiný. Žádné dětské hračky na koberci, žádné boty rozházené u dveří, žádné nedopité hrnky. Jen ticho. Na stole ležel list papíru. Psaný jeho rukou, tím známým, lehce nakloněným písmem.
Psalo se tam, že pochopil, že i on potřebuje odpočívat. Že si uvědomil, jak dlouho už je jen otcem a manželem, ne sám sebou. Že si vezme děti k sobě na čas a odjede k rodičům. Prý se o ně postará, aby měla prostor, po kterém tolik toužila. „Říkala jsi, že chceš být chvíli sama. Tak teď jsi,“ stálo na konci dopisu.
Seděla na té židli snad celou věčnost. Neplakala. Bylo jí smutno a přepadla jí úzkost. Uvědomila si, jak tenký je někdy rozdíl mezi potřebou prostoru a odtažitostí. Jak snadno se dá něco, co má být voláním o pomoc, pochopit jako vzdálení. Myslela si, že ten týden ji zachrání. Ale ve skutečnosti tím nechtěně rozpoutala něco, co už nešlo vrátit.
Když jí večer zavolal, mluvili spolu poprvé po týdnu. Nebylo v tom žádné obviňování, spíš tichá únava. Řekl jí, že děti spí, že to zvládnou, jen možná už ne spolu. A tehdy Kateřina poprvé opravdu pochopila, co znamená být sama. Ne to romantické osamění s výhledem na hory, ale to opravdové, které bolí.
Časem se naučila žít jinak. Děti zůstaly u ní a jejich smích ji pomalu léčil. Našla si novou práci. Začala běhat po ránu, když ještě město spí. S manželem zůstali v kontaktu jen kvůli dětem, občas řekl, že ho to celé mrzí. Ale už to nešlo vrátit, nebylo co slepovat. Kateřina dnes říká, že ta dovolená jí změnila život. Ne tak, jak čekala, ale možná přesně tak, jak potřebovala. Ztratila jistotu, ale našla klid. A i když to bolí, ví, že to všechno mělo smysl. Protože někdy musí člověk přijít o to, co považoval za samozřejmé, aby konečně našel sám sebe.
