Článek
Tiché našlapování, klika bez jediného vrznutí. Vracel se k ránu, jako by se nic nestalo. Myslela jsem, že má jinou. Že náš příběh končí a já jsem jediná, kdo to tuší.
Ze začátku jsem dělala, že nic. Když se člověk bojí pravdy, radši ji nehledá. Ale tělo je moudřejší než hlava. V noci jsem se budila s tlukoucím srdcem, čekala, až znovu vstane. A on vstal. Vždy stejně opatrně, jakoby šel něco ukrást. Jenže nic si nebral. Žádný mobil, žádné klíče od auta. Jen se oblékl a vyšel do tmy. Slyšela jsem zvuk vchodových dveří a pak už nic. Představovala jsem si všechno možné. Že má někde ženu, ke které chodí jako zloděj. Že mě opouští kousek po kousku. Že náš život, co jsme spolu stavěli dvacet let, se potichu rozpadá.
Zkoušela jsem se ho zeptat, nenápadně. Jestli dobře spí. Jestli ho něco netrápí. Jen mávl rukou, že je unavený z práce, že to přejde. Lhal. A já jsem mu přestávala věřit. Přestávala jsem důvěřovat i sama sobě. Člověk, který žije ve stínu podezření, začne chátrat. Usmívala jsem se přes den na lidi a uvnitř mě to sžíralo. Byla jsem plná otazníků a zároveň už bez chuti se ptát. Jenže jednoho večera jsem to nevydržela. Vstala jsem sotva za ním zaklaply dveře, vzala jsem si jen svetr a tiše ho následovala.
Nešel nikam daleko. Jen pár ulic od našeho domu. Byl listopad, sychravo, padala mlha a on chodil dokola kolem parku. Dlaně v kapsách, ramena shrbená, pohled do země. Vypadal tak unaveně. Ale ne jako někdo, kdo podvádí. Spíš jako člověk, co sám před sebou utíká. Dlouho jsem ho pozorovala zpoza stromu. Najednou jsem necítila vztek, jen obrovský zmatek. A trochu strach. Vrátil se až skoro za svítání. Já už dávno byla zpátky v posteli, s očima dokořán.
Druhý den jsem to nevydržela. Neobviňovala jsem ho. Jen jsem ho poprosila, ať mi řekne pravdu. Cokoliv to je. Chvíli mlčel. Pak sklopil oči a zašeptal, že už týdny nespí. Že jakmile si lehne, srdce mu buší, v hlavě mu křičí tisíce myšlenek. Prý se dusí, i když okna jsou dokořán. Tak chodí. Někdy hodinu, někdy čtyři. Prý je to jediný způsob, jak se nezbláznit. Nechtěl mě tím zatěžovat. Nechtěl mě strašit. Jenže mě tím dusil taky. Ne svou vinou – ale tím, že mi to neřekl.
Kdyby mi to řekl dřív, tolik nocí bych nemusela proplakat. Tolik scén bych nemusela přehrávat ve své hlavě. Ale možná je to tak vždycky – člověk, který trpí, si nechce přiznat, že někoho zraňuje. A ten druhý mezitím prožívá úplně jiný příběh, který si domyslel po svém. Od té doby si říkáme všechno. I to, co zní směšně nebo trapně. Nespavost je pořád s námi, ale už ne mezi námi. Je to rozdíl. A já zase spím. V klidu. Vedle muže, který sice občas v noci odejde, ale už vím proč.
