Článek
Poslední dva roky se ale jejich zdravotní stav zhoršil natolik, že potřebují pomoc s běžnými činnostmi. Teta má artritidu a špatně chodí, strýc po mrtvici zápasí s jemnou motorikou a občas mu vypadávají slova. Oba proto dostali příspěvek na péči druhého stupně.
Když jsem je nedávno navštívila, všimla jsem si, že lednice je poloprázdná a v koupelně se objevila plíseň. „Teti, neměli byste zavolat někoho na úklid? Z příspěvku na péči by se to dalo zaplatit,“ navrhla jsem opatrně, když jsem dolévala čaj do hrnků s oprýskaným okrajem.
Teta se na mě podívala přes své staré brýle a usmála se způsobem, který mě vždycky dojímal – směsice lásky a jakési tajemné moudrosti. „Ale Haničko, proč bychom platili někomu cizímu? Vždyť ty jsi tak hodná, že nám pomůžeš. A Pavlík s Mirkou přijedou o víkendu, tak něco uklidí.“ Pavlík a Mirka jsou jejich děti, kteří bydlí ve stejném městě a pravidelně je navštěvují.
Nadechla jsem se, abych jí vysvětlila, že příspěvek na péči je určený přesně na tyhle věci, ale strýc mě přerušil. „Víš, my si ty peníze šetříme na horší časy. Člověk nikdy neví, co přijde,“ řekl a významně pokýval hlavou. „Je to takové hezké přilepšení k důchodu, stát se o nás stará.“
Na moment jsem ztuhla s hrnkem v ruce. Tohle přece není správné. „Ale strýčku, ten příspěvek není spoření ani kapesné. Je to peníz určený na to, abyste si zaplatili služby, které potřebujete. Na rehabilitaci, na úklid, na nákupy…“
Teta mávla rukou. „Ale my nikoho nepotřebujeme! Máme přece rodinu. Ty nám chodíš nakupovat, Mirka pere, Pavlík vozí k doktorovi. A zadarmo!“ řekla s hrdostí v hlase. „A z těch peněz jsme už našetřili na novou střechu. Za dva roky máme dost!“
Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Nechtěla jsem vyvolat hádku, ale tohle jsem nemohla nechat jen tak. „Teti, příspěvek na péči není na střechu. Je to peníz na služby, které potřebujete kvůli svému zdravotnímu stavu. Jestli ho nepoužíváte správně, mohli byste o něj přijít. A dokonce ho možná budete muset vrátit.“
Strýc se zatvářil pobaveně. „Kdo by to kontroloval? Nikdo sem nechodí, nikdo se neptá. Dostáváme peníze na účet a hotovo.“
V tu chvíli jsem si vzpomněla na kamarádku Jitku, která pracuje na sociálním odboru. Vyprávěla mi o případu, kdy musela rodina vracet dva roky příspěvků, protože je senior nepoužíval na péči, ale posílal vnukovi na studia. Nebylo to málo – přes dvě stě tisíc.
„Strýčku, to není pravda. Úřady to mohou zkontrolovat. A když zjistí, že příspěvek nepoužíváte na péči, budete ho muset vrátit. Všechno. I za ty dva roky zpátky.“
Teta se zatvářila ustaraně, ale strýc se jen ušklíbl. „To jsou strašáky. Kdo by obtěžoval dva staré lidi? A proč? Vždyť nikomu neubližujeme.“
„Ale ubližujete,“ řekla jsem tiše. „Ubližujete lidem, kteří příspěvek opravdu potřebují a nedostanou ho, protože finance nejsou neomezené. A taky ubližujete nám, svojí rodině. Myslíte, že nemáme svoje životy? Pavlík má tři děti, Mirka pracuje na dvě směny a já dojíždím třicet kilometrů.
Rádi vám pomůžeme, ale neměli byste spoléhat jen na nás. Můžete si zaplatit služby, které usnadní život vám i nám."
Následovalo ticho. Viděla jsem, jak se strýcovi chvěje ret. Pak promluvil, tentokrát jiným tónem. „Ale Haničko, my nikoho cizího doma nechceme. Nechceme, aby nám tady někdo cizí šmejdil. A taky si myslíme, že rodina by se měla postarat. Za našich časů to tak bylo.“
Jejich argument mě dohnal málem k slzám. Ano, rodina by se měla postarat, ale ne proto, že si teta se strýcem šetří státní peníze určené na něco jiného. „Pomůžeme vám, to víte, že ano. Ale prosím, využívejte ty peníze správně. Zkuste třeba ten kurz rehabilitačního cvičení, o kterém jsme mluvili. Nebo si zaplaťte paní na úklid, alespoň jednou za čtrnáct dní. Usnadní to život nám všem.“
Když jsem odcházela, nebyla jsem si jistá, jestli jsem je přesvědčila. U branky mě chytila teta za ruku. „Haničko, my to promyslíme. Ale víš, je těžké měnit zvyky. A ty peníze… vždyť by mohly pomoct vnoučatům, kdyby se nám něco stalo.“
Pohladila jsem ji po vrásčité ruce. „Teti, nejlepší pomoc vnoučatům bude, když budete co nejdéle zdraví a soběstační. A v tom vám pomůže, když budete příspěvek používat správně – na rehabilitaci, na pomoc v domácnosti, na všechno, co potřebujete.“
Cestou domů jsem přemýšlela, kolik takových případů asi je. Kolik seniorů bere příspěvek na péči jako kapesné nebo spoření, a kolik rodin je v tom, ať už vědomě či nevědomě, podporuje? A jak přesvědčit svoje blízké, že tudy cesta nevede, aniž bychom je naštvali nebo ranili? Nevím, jestli se mi to u tety a strýce podařilo. Ale vím, že to musím zkusit znovu. Jsou to moji milovaní příbuzní a zaslouží si důstojné stáří – takové, ve kterém budou využívat všechny možnosti, které jim mohou pomoci.
