Článek
Vánoce. Vždycky jsem je milovala. I ten moment, kdy otevřu krabici s ozdobami, a přivoním si. Zůstalo v ní něco ze skořice, vosku a jehličí. Letos jsem ji otevřela dřív než jindy. Měla jsem pocit, že když začnu s přípravami včas, všechno bude hladší. Místo klidu ale přišel náraz.
Krabice byla naše. Starý banánový karton, do kterého jsme kdysi spolu s Vojtou uložili ozdoby. Psala jsem tehdy lihovkou na bok – „Pozor, sklo!“ – srdce mi cuklo, když jsem to znovu viděla. A pak jsem tam sáhla. Měla jsem v ruce něco, co tam nepatřilo. Svatební oznámení. Ne naše.
Bylo krásné. Krémový papír, zlatý tisk, pečetěný obálkou. Opatrně jsem ho vytáhla. Vojtěch a Radka. Datum z loňského roku. Mělo se to konat v zámecké zahradě v Litomyšli. Všechno ve mně se najednou zpomalilo. Nezlobila jsem se. Jen jsem seděla na podlaze s tím papírem v ruce a dýchala jako někdo, kdo právě pod hladinou pochopil, že nestihne zpátky na břeh.
Nepřiběhla jsem za ním s křikem. Nechtěla jsem drama. Počkala jsem. Bylo to horší. Seděli jsme naproti sobě u stolu a já položila oznámení mezi nás. Zeptala jsem se, prostě, klidně: „Kdo je Radka?“ Zbledl. Rty se mu rozklepaly a poprvé za ty tři roky se mi zdál… cizí. Nakonec jen zamumlal, že to není tak, jak to vypadá. Ale nedodal, jak to tedy je. Jen ticho. A prosba, ať mu dám čas.
Čas jsem dala. Ale odpovědi nepřišly. Začala jsem si dávat dohromady věci, které jsem předtím neviděla – jeho zmizení na víkend „za bráchou“, zvláštní nervozita, když mu někdo volal a on odešel na balkon. Nepotřebovala jsem detektivní práci. Věděla jsem, co vím. Ale stejně jsem doufala, že mi řekne víc. Ne kvůli sobě. Kvůli němu.
Po dvou týdnech se odstěhoval. Bez řečí. Řekl jen, že není připravený vysvětlovat. Nechápal, že právě to mlčení mě zničilo nejvíc. Kdyby řekl „miluju jinou“, bolelo by to, ale aspoň bych měla něco, na co se můžu zlobit. Jenže on nechal všechno viset. Já a Radka. Možná nikdy nebyla. Nebo byla a už není. A možná jsme my dvě existovaly ve stejném čase.
Dnes už tu krabici nemám. Vyměnila jsem všechny ozdoby. Letos budou Vánoce jiné. Bez Vojty. Bez lží. Ale taky bez vysvětlení. Někdy mě přepadne vzpomínka na jeho dlaň, když mi přidržoval kabát. Bylo to tak přirozené, tak něžné. Jenže už nevím, čemu z toho věřit.
Když jsem se naposledy podívala na to oznámení, napadlo mě, že tam možná byla chyba. Že to třeba někdo podstrčil. Ale pak jsem si řekla: možná to není důležité. Důležité je, že člověk, kterého milujete, s vámi nehraje fér. A poznáte to podle toho, že najednou ve vztahu začnete být moc tiší. Neříkáte nahlas, co cítíte. Čekáte. Dáváte prostor. A pomalu mizíte.
Učím se znova věřit. Sobě. Intuici. A taky tomu, že někdy vám život podá důkaz do ruky ne proto, abyste bojovali, ale abyste pustili to, co už vás dávno drželo pod hladinou.
Chtěla jsem jen ozdobit stromeček. Místo toho jsem sundala růžové brýle.
