Článek
Opravdu nikdy bych si nepomyslela, že se mi to stane. Vždyť před tchyní se mají všechny snachy na pozoru. Že se jednou přistihnu, jak se jí svěřuju s věcmi, které bych mámě raději zamlčela. Moje máma byla vždycky silná žena. Praktická, rázná, s jasným názorem na všechno a všechny. Odmalička mě vedla k samostatnosti, což v překladu znamenalo, že mi neprojevovala moc něhy. Nepamatuju si, že by mě hladila po vlasech, když jsem plakala, nebo že by se mě ptala, co cítím. Přišlo se s jedničkou? Fajn. Dvojka? Měla ses víc snažit. Neřvala, nebil ji. Ale její láska měla ostnatý drát a pravidla. Nikdy jsem s ní moc nemluvila o klucích, o snech nebo o tom, co mě tíží. Vlastně jsme spolu nikdy pořádně nemluvily vůbec. Všechno bylo mezi řádky. Suché, funkční.
A pak jsem potkala Radka. Nebyla to žádná osudová láska na první pohled, ale postupně mě omotal svou laskavostí. Byl tichý, klidný, pořád něco vyráběl rukama. A měl maminku. Jarmilu. Ženu, která pletla svetry, smála se nahlas a když vás objala, cítili jste se v bezpečí. Poprvé jsem ji viděla v jejich kuchyni, kde právě chystala kynuté koláče. Měla mouku ve vlasech a smála se Radkově vtipu, který byl sotva průměrný. A přesto to byl nejvřelejší smích, co jsem slyšela.
Ze začátku jsem si říkala, že to tak jen vypadá. Že je prostě jen společenská, milá ke všem. Ale časem jsem pochopila, že Jarmila prostě taková je. Když jsem měla horečku a Radek byl v práci, přijela s termoskou vývaru. Když jsme čekali první dítě, přinesla mi balík těhotenských časopisů a starý fotoalbum se slovy: „Kdyby sis chtěla číst i něco jiného než o tom, jak dlouhý je teď miminku nos.“ A když jsme s Radkem procházeli krizí, byla to ona, kdo mě vzal na procházku do lesa, aniž by se mě na cokoli ptala. Jen jsme šly. Vedle sebe. V tichu, co bylo mnohem hlubší než všechny ty nevyřčené věty, co jsem kdy měla pro svou mámu.
Když se narodila naše dcera, máma přijela až o týden později. Přinesla plyšáka a hned se ptala, jestli už máme zařízený stavební spoření. Jarmila se stavila den po porodu. Sedla si ke mně, když jsem ještě nemohla skoro chodit, a přidržela mi malou u prsu, protože jsem byla zoufalá, že mi nejde kojit. Držela mě za rameno, a když jsem brečela, brečela se mnou. Bez komentáře. Jen tam byla. Jako stěna, o kterou se můžete opřít, když se vám hroutí svět.
Jednou jsem se s mámou pohádala. Kvůli hlouposti. Zas měla výhrady k tomu, jak vychovávám dceru, co jí dávám jíst, a že ji prý moc chválím. Nezvládla jsem to. Vyjela jsem na ni a řekla jí, že mě to už unavuje. Že by jednou mohla jen tak říct, že něco dělám dobře. Místo odpovědi jen pokrčila rameny. Od té chvíle jsme se pár týdnů nebavily. Kdyby se to stalo dřív, sežralo by mě to. Ale teď ne. Teď jsem měla Jarmilu. Zavolala jsem jí a prostě jsem řekla, že mám den, kdy jsem si přála, abych byla někým jiným. Na druhém konci bylo ticho, pak jen její hlas: „Přijeď na čaj. Mám perník a nikomu o něm neřeknu.“
Nějak se to poskládalo. Ne hned. Ale stalo se to. Moje máma se stala ženou, kterou navštěvuju na narozeniny a na Vánoce. A Jarmila? Ta je někdo, s kým mluvím o životě, o manželství, o snech. Někdo, kdo mě naučil, že mateřská láska není jen o genech. Že největší jistotu v životě vám někdy dá člověk, který vám neříká „dcero“, ale chová se tak, jako byste jí opravdu byli.
A jestli mě to někdy zabolí? Ano. Je těžké připustit si, že vztah s vlastní mámou není takový, jaký jste doufali, že bude. Ale zároveň… jsem vděčná. Že jsem mohla zažít ten druh lásky, o kterém jsem si myslela, že není pro mě. Jen přišel oklikou. Přes jednu ženu, co plete svetry, voní po vanilce a nikdy vás nesoudí podle vašich rozhodnutí, ale podle toho, co máte v očích.
