Článek
Nejdřív jsem si myslela, že žertuje. Vždyť jsem jen posunula komodu, přemístila křeslo pod okno a vyhodila tu nevkusnou lampu po jeho tetě. Těšila jsem se, že se večer usadíme v upraveném obýváku, dáme si sklenku vína a užijeme si změnu. Místo toho stál ve dveřích, ruce v kapsách, a tvářil se, jako bych si balila kufry. Jeho otázka mě vytrhla z nálady jako trn z paty.
Byli jsme spolu osmnáct let. A za těch osmnáct let se v bytě změnilo minimum. On měl rád věci tam, kde byly. Televize proti pohovce, stůl u stěny, obrazy, které zdědil po rodičích. Já se mezitím pomalu dusila. Nejen tím, že místnost působila těžce, ale i tím, jak se náš život zanesl prachem stereotypu. Každý den stejný, stejné hlášky, stejné návyky. A já se jednoho dne rozhodla, že to nechci jen tiše přežívat.
Nezačala jsem tím, že bych mu o tom mluvila. Možná to byla chyba. Ale chtěla jsem, aby tu změnu nejdřív ucítil, aby ji vnímal, aniž bych mu ji podsouvala slovy. Chtěla jsem zjistit, jestli se ten pokoj může nadechnout. A jestli to zvládneme i my dva. Jenže on to pochopil jako ohrožení. Možná proto, že sám cítil, že něco není v pořádku. A možná ho právě tahle reorganizace zabolela víc než ticho, které mezi námi poslední dobou narůstalo.
Celý večer jsme spolu moc nemluvili. Já si sedla do nově vytvořeného koutku u okna, on zůstal na staré straně gauče, i když už tam nebyl tak pohodlný výhled. Pozorovala jsem ho z boku, jak se napíná, ale nezeptá se znovu. Měla jsem chuť mu říct: „Neodcházím. Jen se snažím vrátit něco, co se nám z bytu i života vytratilo.“ Ale slova zůstala viset ve vzduchu.
Druhý den ráno jsem našla na stole lístek. Byl napsaný jeho rukou, úhledně, jako psal kdysi pohledy z dovolené. Stálo tam: „Promiň. Asi mě to zaskočilo. Třeba je čas dát věcem jiný směr. Nechceš večer zkusit posunout i tu knihovnu?“
Usmála jsem se. Nešlo jen o nábytek. Šlo o to, že něco pochopil. Že to není destrukce, ale pokus o nový tvar, o jinou dynamiku. O připomenutí, že náš vztah nemá být skanzen. V ten moment jsem věděla, že se mi neulevilo jen kvůli pár přesunutým poličkám. Ale že jsme se pohnuli i my dva. O kousek blíž k sobě.
