Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že tím „zlým“ nakonec nebude nemoc nebo finanční problémy, ale politika – něco tak vzdáleného našemu každodennímu životu, jak jsem si tehdy myslela.
Jakub byl vždycky nadšenec do všeho, co dělal. Když začal hrát tenis, museli jsme mít doma všechny možné rakety a sledovat každý turnaj. Když objevil windsurfing, naše dovolené se najednou odehrávaly výhradně u moře s větrem. A já ho v tom všem podporovala, protože jeho nadšení bylo nakažlivé a milovala jsem ho takového, jaký byl – vášnivý a zapálený.
Jenže před třemi lety se jeho pozornost obrátila k politice. Ze začátku to vypadalo nevinně. Četl více zprávy, komentoval dění, občas chodil na nějakou demonstraci. Myslela jsem si, že je to jen další jeho fáze. Ale mýlila jsem se. Tenhle zájem ho pohltil úplně, jako nic předtím.
Najednou se naše večeře změnily v politické debaty. Z klidných nedělních rán se staly analytické rozbory průzkumů veřejného mínění. Jakýkoliv film jsme sledovali, dokázal v něm najít politický podtext a následně mi ho půl hodiny rozebírat. Dokonce i návštěvy u našich přátel se proměnily v jeho osobní politické mítinky.
„Ty vůbec nechápeš, o co tady jde,“ říkal mi často, když jsem vyjádřila jiný názor. „Tohle je boj o budoucnost naší země. Jak můžeš být tak slepá?“
A tak jsem přestala svoje názory vyjadřovat. Nedokázala jsem se s ním hádat, protože během těch tří let nastudoval tolik materiálů a blogů, že měl na všechno připravenou odpověď a argument. Já jsem normálně chodila do práce, starala se o domácnost a neměla čas ani energii trávit každou volnou chvilku studiem politických teorií. Na jeho úrovni jsem prostě nemohla argumentovat.
Zlom přišel loni v létě. Byli jsme na dovolené u jezera, kde jsme měli pronajatou malou chatku. Měl to být týden odpočinku a znovu-napojení se na sebe navzájem, jak jsem doufala. První večer byl krásný – seděli jsme na terase, pili víno a dívali se na hvězdy. Pak Jakub vytáhl telefon a ukázal mi článek o nějakém novém politickém skandálu.
„To je jasný důkaz, že jsem měl celou dobu pravdu,“ řekl s uspokojením. „Konečně to vidíš, ne? Teď už mi musíš dát za pravdu.“
Neodpověděla jsem hned, jen jsem se dívala na temnou hladinu jezera a přemýšlela, co vlastně chci říct. „Víš, Jakube,“začala jsem pomalu, „já ti nechci dávat za pravdu. Ani za nepravdu. Já prostě chci, abychom spolu mohli mluvit i o jiných věcech než o politice. Chci zpátky svého manžela.“
Podíval se na mě, jako bych právě řekla něco naprosto nepochopitelného. „Ale tohle je důležité! To je mnohem důležitější než to, co budeme mít zítra k obědu nebo jaký film si pustíme. Tohle je reálný svět, Kláro.“
Ten večer jsme se pohádali tak ošklivě jako nikdy předtím. Řekl mi, že jsem povrchní a nezodpovědná občanka, která se zajímá jen o malichernosti. Já jsem mu vyčetla, že se změnil z milujícího manžela na fanatika, který nedokáže mluvit o ničem jiném než o své pravdě.
Po návratu z té „dovolené“ jsme ještě zkusili manželskou poradnu. Tam Jakub terapeutce vysvětlil, že problém není v něm, ale ve mně a v mé ignoranci vůči důležitým věcem. Poradkyně se snažila být neutrální, ale viděla jsem v jejích očích, že chápe mou frustraci. Navrhla nám různá cvičení a pravidla pro komunikaci – například že u večeře se nebude mluvit o politice. Jakub to dva dny dodržel a pak začal znovu.
A tak jsem před měsícem sbalila své věci a přestěhovala se k sestře. Není to rozhodnutí, které bych udělala lehce. Stále Jakuba miluju, nebo možná miluju toho Jakuba, kterým býval. Ale nedokážu žít s někým, kdo vidí svět černobíle a kdo mě odsuzuje za to, že mám jiný pohled na věci.
Někdy přemýšlím, jestli se jednou vrátí ke své staré osobnosti. Jestli ho ta politická vášeň jednou přejde, jako ho přešel ten tenis a windsurfing. Ale pak si vzpomenu na jeho oči plné opovržení, když jsem nevěděla, kdo je ministr něčeho nebo jaký zákon se zrovna projednává, a vím, že tohle není fáze. Tohle je nový Jakub. A s tímhle Jakubem já žít nedokážu.
