Článek
Všichni rodiče to znají. Pošlete své dítě něco zařídit, s jasnými instrukcemi, a doufáte, že to proběhne hladce. Jenže s teenagery je to vždycky tak trochu sázka do loterie. Jeden by řekl, že když je dítě dost staré na to, aby samo vyrazilo do města, dokáže splnit jednoduchý úkol bez komplikací. No… někdy se ukáže, že tahle představa je jen naivní iluze.
Přesně takový den jsem zažila i já.
„Mami, já zajdu koupit maso!“
Všechno to začalo docela nevinně. Syn přišel do kuchyně, vzal si pití z lednice a nenuceně prohodil:
„Mami, já bych mohl zajít pro to maso do toho farmářského obchodu, ne?“
Byla jsem nadšená! No konečně! Dobrovolně projevil zájem pomoct, a dokonce sám přišel s nabídkou. Předala jsem mu peníze, seznam, a ještě jsem mu pochválila jeho zodpovědnost. Vypadal, že má radost, že si může něco zařídit sám. S úsměvem si hodil batoh na záda, vzal svůj skateboard a zmizel ve dveřích.
V tu chvíli jsem si opravdu myslela, že je všechno na dobré cestě. Ale znáte to – když něco vypadá až podezřele hladce, je velká šance, že se to brzy zvrtne.
Kde je s tím masem?
Uplynula hodina. Možná i trochu víc. Maso pořád nikde. Říkala jsem si, že se mohl někde zdržet, možná byla fronta, nebo se ještě zastavil pro něco k pití. Ale stejně mi to začalo vrtat hlavou.
Vzala jsem telefon a volám mu.
„Ahoj, kde jsi? Maso máš?“ ptám se, zatímco už v hlavě připravuju, co všechno bych mu mohla říct, kdyby ho náhodou někde po cestě zlákala herna nebo nějaká jiná zábava.
Jenže odpověď, kterou jsem dostala, mě naprosto vyvedla z míry.
„Mami, nooo… maso nemám… ale jsem v nemocnici. Můžeš pro mě přijet?“
Skatepark místo farmářského obchodu
Než jsem se zmohla na odpověď, už pokračoval v rychlém vysvětlování:
„Víš co… já jsem jel do toho obchodu, ale pak jsem si řekl, že mám čas, tak jsem se na chvíli stavil ve skateparku. No a tam jsem se trochu vymazal.“
„Trochu vymazal?“ zopakovala jsem po něm v šoku.
„Nooo, prostě jsem spadnul, trochu si natloukl a kluci říkali, že bych měl jít do nemocnice. Tak mě sem odvezli.“
V tu chvíli jsem si přestala dělat starosti o maso.
„Jsi v pořádku?“ vyhrkla jsem.
„Jo, asi jo. Jen mi kontrolují ruku, jestli není zlomená.“
Když místo večeře řešíš rentgen
Za pár minut jsem seděla v autě a jela do nemocnice. Celou cestu mi hlavou běžely různé myšlenky. Jak moc si ublížil? Proč proboha nešel rovnou do toho obchodu? A hlavně – proč si myslí, že je v pohodě, když sedí na pohotovosti?
Když jsem dorazila, seděl tam s pohmožděnou rukou, na bradě měl šrám a na kalhotách šmouhy od betonu. Vypadal trochu pokorněji než před pár hodinami, kdy odcházel s batohem na zádech.
„Maso jsi teda nekoupil, co?“ zeptala jsem se, když jsem si k němu sedla.
„No… ne,“ odpověděl a provinile se usmál. „Ale… tak aspoň jsem si to skateboardování užil… do té chvíle, než jsem přistál na zemi.“
Maminko, já to mám pod kontrolou
Naštěstí to nebylo nic vážného. Ruka nebyla zlomená, jen naražená. Dostal ortézu a doporučení na pár dní klidového režimu. Samozřejmě, že jsem mu nevyčítala, že spadl. Stává se to. Ale nemohla jsem si odpustit menší proslov na téma „když něco slíbíš, tak to dodrž“.
„To maso jsem fakt chtěl koupit, mami!“ dušoval se, když jsme odcházeli.
„Jasně, a pak sis řekl, že bude lepší zkusit nový trik na skatu,“ podotkla jsem suše.
„Nooo… možná trochu.“
Cestou domů už jsem si z toho dělala legraci.
„Takže jestli tě příště pošlu pro mléko, mám rovnou jet na pohotovost?“
„Mami, neboj, já to mám pod kontrolou!“
Jasně. To říká vždycky.
Poučení? Nečekejme, že teenager udělá přesně to, co řekl
Tenhle příběh mi ukázal několik věcí.
Za prvé, když teenager říká, že něco „má pod kontrolou“, většinou to znamená pravý opak.
Za druhé, pokud má skateboard nebo jinou podobnou hračku, je velká šance, že se z běžného pochůzky stane adrenalinová výzva.
A za třetí – maso si příště raději zajdu koupit sama.
Přesto všechno jsem ráda, že se mu nic vážného nestalo. Že si z toho snad vzal nějaké ponaučení. A hlavně, že máme další rodinnou historku, kterou si budeme vyprávět ještě dlouho.
Možná jednou, až bude mít vlastní děti a pošle je pro maso… a oni se mu místo toho ozvou z nemocnice. Pak si možná vzpomene na tenhle den a pochopí, jak jsem se tehdy cítila já.
A já? Já se do té doby budu modlit, aby mě už žádný další „obyčejný nákup“ tolik nepřekvapil.
