Článek
Nedávno jsem si u ranní kávy otevřela zprávy a první, co na mě vyskočilo, byla zmínka o indexu strachu. Nikdy mě moc nebavilo číst ekonomické výrazy, ale tohle slovo mě upřímně zaujalo. Strach. Emocionální slovo. A přitom naprosto přesné. Ten index totiž neměří čísla jako teplotu nebo hladinu cukru. Měří obavy. Napětí. Nepředvídatelnost. Měří to, co cítíme, když se díváme do budoucnosti a nevíme, co přijde. A zrovna v těch dnech rostl. Prý kvůli Trumpovi. Kvůli tomu, co řekl, nebo udělal, nebo udělat slíbil.
A tak jsem si začala víc všímat. Jak málo někdy stačí. Jedno prohlášení o clech. Jeden tweet. Jeden napjatý rozhovor, kde se místo diplomacie objeví svaly. A svět zpozorní. Investoři prodávají. Analytici předvídají černé scénáře. A běžní lidé? Ti jen cítí, že se něco děje. Není jim jasné co, ale ve vzduchu visí nejistota.
A to je to, co mě na tom fascinuje nejvíc. Ne že mocní mluví. Ale že každé jejich slovo teď cestuje rychlostí světla. Že hranice mezi prohlášením a dopadem se neustále ztenčuje. A že v době, kdy mají hlavy států k dispozici platformy, kde mohou jedním kliknutím rozvířit světové trhy, je naše každodenní klidná snídaně mnohem křehčí, než bývala.
Nechci psát politický komentář. Nechci psát politický komentář.Ani nikoho hodnotit. Jen se snažím pochopit, co to s námi dělá. Jaký pocit to zanechá v lidech, kteří celý život šetří, investují, snaží se být zodpovědní – a pak jeden výrok z druhé strany planety otřese jejich jistotou. Jak se asi cítí někdo, kdo právě vložil své úspory do něčeho, co mělo být bezpečné, a najednou slyší, že kvůli „obchodní válce“ padají akcie, měny se třesou a bankéři přestávají spát.
Je to zvláštní doba. Doba, kdy strach není jen něco, co cítíme my, ale něco, co se měří. V číslech. V indexech. Ve výkyvech trhu. A když nad tím přemýšlím, napadá mě, jestli by neměl být i index důvěry. Index klidu. Index toho, jestli ještě věříme, že velká politika má nějakou odpovědnost vůči malým lidem.
Protože i když máme tendenci říkat, že se nás světová politika netýká, že je daleko, že to je „tam někde“, realita je jiná. Stačí pár dní sledovat zprávy a zjistíte, jak moc to sahá až k nám. K cenám potravin. K hypotékám. K důvěře v to, že když se dnes ráno probudíme, nebude náš svět o něco rozhozenější jen proto, že někdo ve své funkci potřeboval udělat dojem.
A možná proto bychom měli mluvit i o tomhle. Nejen o ziscích, propadech a statistikách. Ale o lidském rozměru nejistoty. O tom, že žijeme ve světě, kde je třeba se umět zorientovat v tom, kdo co říká, proč to říká a co tím sleduje. A hlavně – co to znamená pro nás, kteří to neřekli, neudělali, ale cítíme důsledky.
Možná by každý mocný muž (i žena) měl vědět, že i jeho slova se otiskují do životů lidí, které nikdy nepotká. Že „jen tweet“ může být pro někoho důvodem, proč ten večer neusne. A že když se používá moc k tomu, aby se vyvolával zmatek, je těžké v takovém světě najít klid.
A já si jen přeju, aby těch dnů, kdy index strachu vystřelí do výšin, bylo co nejmíň. Ne proto, že bychom měli žít v iluzi, že je vše růžové. Ale protože bychom měli mít právo žít v realitě, kde se s námi počítá jako s lidmi. Ne jen jako s čísly na grafech, co se třesou pokaždé, když někdo vyhlásí další „válku“. Třeba jen obchodní. Ale pořád válku.
