Článek
Všechno začalo celkem nevinně. Projela jsem hranice, zaparkovala u velkého nákupního centra a vyrazila do víru obchodů. Prvních pár hodin probíhalo všechno hladce. Sice jsem občas koktala a plácala nesmysly, ale Poláci jsou milí a trpěliví, takže se mi dařilo komunikovat bez větších problémů.
Jenže pak přišel ten osudný moment. Hledala jsem oddělení s kosmetikou a nemohla jsem ho najít. Rozhodla jsem se zeptat mladé prodavačky, která stála poblíž. Nadechla jsem se a spustila svou nejlepší polštinou: „Przepraszam, gdzie mogę szukać kosmetyki?“
V tu chvíli se prodavačka zatvářila, jako by ji trefil šlak. Zrudla jak rak a začala koktat. Já nechápala, co se děje. Vždyť jsem se jen zeptala, kde můžu hledat kosmetiku, ne? Jenže ouha. Jak jsem později zjistila, slovo „szukać“ v polštině sice znamená „hledat“, ale zní podobně jako české „šukat“. A já, ve své naivitě, jsem si myslela, že používám správné slovo pro „hledat“.
Prodavačka se na mě dívala s směsicí šoku a pobavení. Já jsem stála jako solný sloup a snažila se pochopit, co se právě stalo. Pak mi to konečně došlo. Právě jsem se té chudáka holky zeptala, kde bych si mohla „zašukat“ kosmetiku. Chtělo se mi propadnout do země. Začala jsem se omlouvat, vysvětlovat, že jsem cizinka a že jsem to tak nemyslela. Prodavačka se naštěstí po chvíli začala smát a vysvětlila mi, že správně se řekne „szukać“, ale vyslovuje se to jinak, než jsem to řekla já.
Celá rudá jsem se snažila situaci zachránit. Vysvětlila jsem jí, že v češtině „šukat“ znamená něco úplně jiného a že jsem netušila, že v polštině to zní tak podobně. Nakonec jsme se tomu obě zasmály, ale já jsem se cítila jako největší trapák na světě. Od té chvíle jsem se bála otevřít pusu. Při každém slově jsem dvakrát přemýšlela, jestli náhodou neříkám nějakou další prasárnu. Nákup jsem rychle dokončila a pelášila zpátky k autu.
Cestou domů jsem přemýšlela, kolik takových jazykových pastí na nás čeká v cizích jazycích. Vždyť stačí jedno špatně vyslovené slovo a člověk se může dostat do pěkně trapné situace. Vzpomněla jsem si na kamarádku, která v Německu chtěla říct, že je horko, ale místo „Es ist heiß“ řekla „Ich bin heiß“, což znamená „Jsem nadržená“. Nebo na známého, který v Anglii chtěl pochválit jídlo slovy „It's very tasty“, ale spletl se a řekl „It's very testy“, což zní podobně jako „testikly“.
Uvědomila jsem si, že takové přehmaty jsou vlastně součástí učení se cizímu jazyku. Člověk se nemůže bát udělat chybu, jinak se nikdy nic nenaučí. A koneckonců, aspoň mám teď historku, kterou můžu vyprávět na večírcích. Když jsem dojela domů, zavolala jsem kamarádce a všechno jí vyklopila. Smála se, až se za břicho popadala. „No vidíš,“ řekla mi, „aspoň víš, že až příště pojedeš do Polska, máš říkat ‚Gdzie mogę znaleźć kosmetyki?‘ a ne to druhé.“
Od té doby jsem mnohem opatrnější, když mluvím polsky. Ale zároveň jsem vděčná za tuhle lekci. Naučila jsem se, že je důležité být pokorný, když se učíme cizí jazyk. Že je v pořádku dělat chyby a smát se jim. A hlavně, že je dobré mít smysl pro humor, když se člověk dostane do trapné situace.
Takže až příště pojedu na nákupy do Polska, budu mnohem lépe připravená. A kdo ví? Možná se mi podaří najít kosmetiku bez toho, abych šokovala polovinu obchodního centra. Ale jedno je jisté - už nikdy nezapomenu rozdíl mezi „szukać“ a „šukat“. A vy taky ne, že?
