Článek
O těch úzkých uličkách, mostech, maskách, o gondolách, které se tiše pohupují na vodě. Vždycky jsem si říkala, že jednou tam pojedu – a nechám se unést atmosférou, která je úplně jiná než kdekoliv jinde. Letos v únoru se mi to konečně splnilo. S kamarádkou jsme si naplánovaly prodloužený víkend v Benátkách právě na karneval. Můj manžel nebyl z nápadu nadšený, ale nakonec neřekl vyloženě ne. Jen podotkl, že by byl radši, kdybych jela s ním.
Karneval v Benátkách je něco, co se těžko popisuje. Je to směsice barev, masek, hudby, smíchu a chaosu. Všude davy lidí, každý v nějakém převleku, každý se směje, tančí, fotí, baví. První večer jsme s kamarádkou jen chodily po městě, dívaly se na masky, ochutnávaly místní sladkosti a nasávaly atmosféru. Bylo to, jako bychom se ocitly v jiném světě. Člověk tam snadno ztratí hlavu a nechá se unést.
Druhý večer jsme si chtěly užít něco typicky benátského. Gondoly nás lákaly už od začátku, a tak jsme si jednu objednaly. Gondoliér byl asi o pár let starší než my, měl tmavé vlasy, široký úsměv a typický benátský přízvuk. Celou cestu nám vyprávěl historky o městě, o karnevalu, o tom, jaké je to být gondoliérem. Smály jsme se, povídaly si, fotily. Když jsme dorazily k našemu hotelu, gondoliér nám nabídl, že nás vezme na večeři – prý mu právě skončila směna a zná místo, kde mají nejlepší speciality v Benátkách.
Chvíli jsme váhaly, ale nakonec jsme kývly. Vždyť jsme na dovolené, v cizím městě, je karneval, proč ne? Večeře byla skvělá – jednoduchá trattoria, domácí víno, spousta smíchu. Přidali se k nám ještě dva jeho kamarádi, taky gondoliéři.
Po večeři jsme se ještě prošli nočními Benátkami, zastavili se na náměstí svatého Marka, kde hrála hudba a tančilo se. Bylo to jako sen. Nikdy jsem se necítila ohrožená, nikdo na nás nic nezkoušel, byla to prostě parta lidí, co si chtěla užít večer. Kolem půlnoci jsme se rozloučili, gondoliér nás doprovodil až k hotelu, popřál nám dobrou noc a odešel. S kamarádkou jsme si ještě dlouho povídaly na pokoji o tom, jaký to byl zážitek.
Freepik.com - flying-pigeons-front-mime-couple-running
Když jsem se vrátila domů, byla jsem plná dojmů. Vyprávěla jsem manželovi o karnevalu, ukazovala fotky, smála se nad zážitky. Když jsem se dostala k večeru s gondoliérem, všimla jsem si, že manžel ztuhl. „A to jste byly samy s nějakými cizími chlapy?“ zeptal se. „No, byli tam i jeho kamarádi, ale byla to prostě jen zábava. Nic víc,“ vysvětlovala jsem. Jenže on mi nevěřil.
Začal se vyptávat, jestli se něco nestalo, jestli jsem si s někým nepsala, jestli mi někdo nedal telefonní číslo. Byla jsem v šoku. Nikdy jsem mu nedala důvod žárlit. Vždycky jsem byla upřímná, nikdy jsem nic netajila. Ale tentokrát jsem cítila, že mi prostě nevěří. „Víš co?“ řekl nakonec. „Jestli chceš jezdit na dovolenou, tak jedině se mnou. Nebo nejezdi vůbec. Vyber si – buď já, nebo tvoje kamarádka.“
Zůstala jsem stát v kuchyni s hrnkem kávy v ruce a nevěděla, co říct. Bylo mi líto, že mi nevěří. Bylo mi líto, že takhle reaguje. Ale hlavně mi bylo líto, že mě staví před takovou volbu. Kamarádka je pro mě jako sestra, známe se od dětství, vždycky jsme spolu všechno sdílely. Manžela miluju, ale nechci se vzdát svobody jen proto, že měl pocit nejistoty.
Dny plynuly a napětí doma neustupovalo. Manžel byl odtažitý, mluvil se mnou jen o tom nejnutnějším. Já se snažila, vysvětlovala, ukazovala fotky, psala kamarádce, jestli by mu mohla potvrdit, že se opravdu nic nestalo. Bylo to marné. „Mně je jedno, co říkáš. Prostě už nikam nepojedeš bezemě,“ trval na svém.
Začala jsem přemýšlet, kde se to v něm vzalo. Nikdy dřív takový nebyl. Vždycky byl spíš klidný, rozumný, důvěřoval mi. Možná ho vyděsila představa, že jsem si užila večer bez něj. Možná si uvědomil, že jsem pořád ještě mladá, že mě může někdo okouzlit. Ale já jsem se v Benátkách necítila jako někdo, kdo hledá dobrodružství. Cítila jsem se jako žena, která si chce užít krásné město, karneval, svobodu – a večer s partou veselých Italů byl jen třešnička na dortu.
Nejvíc mě mrzelo, že jsem se doma musela obhajovat. Že jsem nemohla sdílet radost z cesty, aniž by to vyvolalo podezření. Že se z krásného zážitku stala doma noční můra. Kamarádka mi psala, že je jí to líto, že si připadá provinile, i když jsme nic špatného neudělaly.
Jednou večer jsem sebrala odvahu a řekla manželovi, že mě jeho ultimátum bolí. „Nechci si vybírat. Chci být s tebou, ale nechci se vzdát kamarádky ani svobody. Neudělala jsem nic špatného. Chci, abys mi věřil.“ Dlouho mlčel. Pak jen řekl: „Nevím, jestli to dokážu.“
Od té doby je mezi námi ticho. Snažím se najít cestu, jak mu vysvětlit, že důvěra je základ. Že nemůžu žít v kleci, kde se budu bát říct, že jsem byla na večeři s partou lidí. Že nechci, aby mi někdo zakazoval cestovat, smát se, žít. Ale zatím nevím, jak to udělat.
Když se dnes dívám na fotky z Benátek, mám smíšené pocity. Byly to krásné dny, plné radosti, smíchu, barev a hudby. Ale doma mě čekala realita, která mě bolela víc než jakýkoli rozchod. Možná časem manžel pochopí, že svoboda není hrozba. Možná se naučí zase věřit. A možná si příště Benátky užijeme spolu. Ale jedno vím jistě – na ten večer s gondoliérem nikdy nezapomenu.
Ať už si o tom kdo myslí cokoli.
