Článek
Někdy stačí jedna jediná věta. Nečekaná. Neurčená vám. A přesto se vám zavrtá pod kůži tak silně, že si ji přehráváte znovu a znovu. A není to vždycky urážka nebo pomluva, jak by člověk čekal. Občas vás zaskočí něco opačného. Něco, co vás zahřeje na místech, o kterých jste ani nevěděli, že potřebují pohlazení. Přesně to se mi stalo. V běžném dni, uprostřed kancelářského šumu, kdy člověk dělá, co má, drží si odstup, občas se zasměje, občas kývne. A pak slyší něco, co se ho dotkne. Doopravdy.
Ten den byl obyčejný
Nekomplikovaný, ale nijak zvlášť veselý. Jeden z těch, kdy se vám nechce moc mluvit, děláte, co je potřeba, ale trochu v sobě. Byla jsem v kuchyňce pro kafe, schovaná za rohem, v takové té slepé zóně, kde vás nikdo nevidí, pokud o vás neví. Neposlouchala jsem cíleně. Vlastně jsem byla ponořená do svých myšlenek. Ale pak jsem zaslechla své jméno. A v tom okamžiku se mi zaostřil sluch. Nevědomě, reflexivně. A pak ta věta.
„Víš, co na ní fakt obdivuju? Že se nikdy nehroutí. Dělá, co má. Nehledá výmluvy. A stejně má pořád v sobě klid. Je prostě silná. Ale ne okázale. Tak… doopravdy.“
Zůstala jsem stát s hrnkem v ruce a cítila, jak se mi stáhlo hrdlo. Ne proto, že bych po takových slovech toužila. Ale protože jsem vůbec netušila, že mě někdo takhle vidí. Že si někdo všímá věcí, které sama považuju spíš za tichou nutnost než za něco obdivuhodného. Všichni máme v práci nějakou masku. Profesionalitu, nadhled, humor. Ale málokdy čekáme, že by za tím někdo uviděl něco víc. A už vůbec ne, že by to vyslovil nahlas. A ještě mimo naši přítomnost.
Nevstoupila jsem
Nedala najevo, že jsem slyšela. Nechtěla jsem tu chvíli pokazit. Ne proto, že bych se bála, ale protože to, co jsem slyšela, mělo větší hodnotu právě proto, že to nebylo adresované mně přímo. Byl to střípek pravdy, který unikl bez úmyslu. A možná právě v tom byl tak opravdový.
Celý den jsem pak chodila s jinou energií. Ne proto, že bych byla namyšlená. Ale protože jsem si připomněla, že to, co děláme každý den, má váhu. I když to nikdo nahlas neocení. I když to vypadá, že si toho nikdo nevšímá. Možná to nikdy neslyšíme – ale někdy se to přece jen dostane ven. A někdy to uslyšíme i my.
Doma jsem se na sebe podívala trochu jinýma očima. Najednou jsem si neříkala, že jsem „jen přežila další den v práci“. Najednou jsem si řekla – někdo si všiml, že držím. Že i když je toho někdy moc, neukážu to. Ne proto, že bych nechtěla. Ale protože jsem se tak naučila fungovat. A někdo v tom našel sílu.
Zní to možná banálně
Ale v dnešní době, kdy jsme zvyklí hlavně na kritiku, na sarkasmus, na přehlížení, je jedna taková věta jako malý dar. A to i když není určena přímo vám. Možná dokonce právě proto.
Druhý den jsem ho potkala u výtahu. Usmál se, řekl něco o počasí, dal si kafe, šel si po svém. Nic neřekl. A já taky ne. Ale měla jsem chuť mu v duchu říct: Děkuju, že jsi mě viděl. Ne pohledem. Ale vnitřně.
Od té doby si dávám větší pozor na to, co říkám o druhých, když si myslím, že mě neslyší. Protože právě tehdy to může mít největší dopad. A taky jsem si začala všímat lidí kolem sebe jinak. Hledat tu tichou sílu, kterou tolik z nás má – a nikdo ji neocení, protože není hlasitá. Ale právě ta je často nejvíc.
A kdykoliv mám pocit, že jsem jen součástí šumu, jen jméno v tabulce, připomenu si tu jednu větu. A znovu se mi vybaví, že možná nejsem tak neviditelná, jak si někdy myslím. Že ticho někdy slyší víc, než bychom čekali. A že slova, která nejsou určena nám, v sobě někdy nesou to nejvíc.
