Článek
Když jsem v galerii narazila na obraz místní malířky, okamžitě jsem věděla, že je to ono. Jemné barvy, přírodní motivy, přesně něco, co by se jí hodilo do obýváku. Neváhala jsem a zaplatila víc, než jsem původně plánovala. Doma jsem obraz pečlivě zabalila, přidala mašli a upřímně se těšila, až jí ho předám. Byla jsem přesvědčená, že tentokrát se trefím. Že pochopí, kolik úsilí a lásky jsem do toho dala.
Den oslavy probíhal v pohodě. Sešli jsme se celá rodina, smáli se a povídali si. Když přišel čas předávání dárků, podala jsem jí svůj balíček s nadějí, že se alespoň usměje. Tchýně trhala papír s napjatým výrazem a když obraz vyndala, na chvíli se zarazila. Všichni jsme čekali reakci. A pak to přišlo. Podívala se na mě, zakroutila hlavou a pronesla větu, která mi zůstane vryta do paměti. Že takový krám prý ještě neviděla, že to vypadá jako něco vyhozeného u popelnice. Celá rodina ztichla a mně se sevřel žaludek. Bylo to, jako by mě někdo udeřil přímo do srdce.
Nešlo o peníze, ale o tu snahu. O to, že jsem chtěla udělat radost a místo toho jsem byla veřejně ponížena. Seděla jsem tam, snažila se tvářit, že mi to nevadí, ale uvnitř jsem se cítila strašně. Bylo mi trapně, chtělo se mi utéct z místnosti. Partner se mě snažil pod stolem pohladit, ale ani to mi nepomohlo. Celý večer jsem pak přemýšlela, proč je pro ni tak těžké ocenit cizí snahu. Nemusela obraz milovat, ale mohla alespoň poděkovat. Místo toho mě ztrapnila před všemi příbuznými.
Když jsem večer doma uklízela, došlo mi, že tohle není poprvé. Kolikrát už se mi stalo, že jsem se snažila něco udělat dobře a stejně to dopadlo špatně. Vždycky si našla něco, co jí vadilo. A já pokaždé znovu doufala, že tentokrát to bude jiné. Že projeví vděk. Jenže pravda je taková, že se asi nezmění. Někdo prostě neumí přijímat dárky, neumí ocenit snahu druhých a místo vděčnosti rozdává jen kritiku. Přijmout to je těžké, zvlášť když se jedná o člověka, který by měl být rodina.
Od té chvíle jsem si řekla, že už jí nic drahého kupovat nebudu. Nemá to smysl. Raději věnuju svůj čas a peníze lidem, kteří si toho váží. Možná je to tvrdé, ale člověk se musí naučit chránit i sám sebe. Přestat se snažit za každou cenu získat uznání tam, kde nikdy nepřijde. Ten obraz jsem si nakonec nechala. Visí u nás v ložnici a já se na něj každý den dívám. Připomíná mi, že moje snaha nebyla zbytečná, jen směřovaná na špatné místo. A že vděčnost je něco, co se nedá vynutit.
