Článek
Všichni už seděli v letadle, jen já zůstala stát na celnici a čekala, až mi přivezou můj kufr. V tu chvíli jsem měla chuť zmizet.
Na letištích nebývám nervózní. Všechno si chci raději třikrát zkontrolovat. Jen s časem to mám jen tak tak. Tentokrát jsem cestovala sama – dlouhá cesta, tři přestupy, skoro třicet hodin ve vzduchu i čekání na letištích. Syn mi před odletem připomínal, že powerbanku musím mít v příručním zavazadle, a ne v kufru. Přikývla jsem, že jasně, samozřejmě, vždyť nejsem žádný začátečník. Jenže pak nastalo klasické balení na poslední chvíli. Kabely, nabíječky, adaptér, léky, kniha… všechno jsem přeskládávala, až se mi to celé pomíchalo.
Na letišti jsem přišla mezi posledními. To není u mě nic nového. Kontrola byla rychlá, všechno šlo hladce. Dokud se jeden z celníků nezarazil. Ověřil si moje jméno a řekl klidným, ale pevným hlasem, ať chvíli počkám stranou. Hlavou mi běželo všechno možné… Jenže nenapadlo mě nic. Přijeli dva pracovníci letiště s mým odbaveným kufrem, označeným červeným pruhem. Všichni kolem sledovali, co bude dál. Ten okamžik napětí, kdy se najednou z běžného cestujícího stane někdo, na koho se dívají, jako byl pašerák, ani nechceš zažít.
Stála jsem u otevřeného kufru, kolem mě světla, lidé v uniformách a klidné otázky, co mám uvnitř a jestli jsem si balila sama. Vysvětlovala jsem, že netuším, proč kufr otevřeli. A pak to našli – powerbanka. Kvůli téhle malé věci, kterou jsem měla mít v batohu a spletla jsem se a dala ji do odbaveného kufru. Cítila jsem, jak rudnu, a bylo mi trapně, že let kvůli mně zpozdili. Zpoždění bylo nakonec krátké, pár minut, ale v tu chvíli mi to připadalo nekonečné. Všichni cestující už seděli připoutaní, letadlo čekalo, a já si představovala, jak posádka vysvětluje: „Čekáme na jednu cestující, probíhá bezpečnostní kontrola.“
Když jsem se konečně dostala k nástupu, vnímala jsem ty pohledy. Některé neutrální, jiné vyloženě nepříjemné. Nikdo nic neřekl, ale bylo v tom všechno. Jako by si každý říkal – kvůli ní tady čekáme. Cestou uličkou jsem měla pocit, že slyším vlastní srdce, jak mi buší až v uších. Přála jsem si být neviditelná.
Když letadlo konečně vzlétlo, přepnula jsem telefon do letového režimu a na obrazovce zůstala poslední zpráva od syna: „Mami, vždyť jsem ti to říkal.“ Měl pravdu. Vždycky mi to říká. A já vždycky spěchám, všechno dělám na poslední chvíli, jako by se nic nemohlo pokazit. Jenže ono se může.
Tehdy jsem si uvědomila, že i drobnost, kterou přehlédneme, může člověku obrátit den naruby. A že pocit trapnosti někdy zabolí víc než jakákoliv pokuta. Na tu chvíli na celnici nezapomenu – na tu směs nervů, studu a bezmoci. Byla to jen powerbanka, ale tehdy se zdála jako symbol všeho, co dělám zbrkle.
Dnes už si dávám pozor. Ale hlavně se snažím zpomalit. Protože někdy nejde o powerbanku, ale o to, že se pořád někam ženeme, i když nám tělo i okolnosti jasně říkají: zpomal, nadechni se, poslechni syna a zkontroluj si kufr – a možná i život.
