Článek
Před pár lety v dubnu mě vyhnalo na zahradu první opravdu teplé jarní sluníčko. Když jsem uviděl, jak nám na záhonku raší první ředkvičky a hrášek, nedalo mi to a hned jsem si to namířil do zahradnictví. Chtěl jsem nakoupit sazenice všeho, co nám na zahradě ještě chybělo. Rajčata, papriky, salát, lilek, cukety, okurky – prostě celou letní úrodu najednou.
Když jsem skládal plné přepravky do kufru auta, zastavil se u mě postarší pán. Pozoroval mě chvíli s takovým tím výrazem člověka, který ví něco, co vy ne, ale není si jistý, jestli vám to má říct. Nakonec to nevydržel.
„To všechno chcete sázet ven? Teď, v dubnu?“ zeptal se a ukázal na moje bohatství v přepravkách.
„No jasně, počasí je krásné, sluníčko hřeje, tak proč čekat?“ odpověděl jsem sebejistě. Zahradničím už pět let, něco přece jen vím.
Pán se pousmál způsobem, který mě trochu zarazil. Nebyl to posměch, spíš takový soucitný úsměv člověka, který už něco zažil a ví, že někteří se prostě musí spálit sami.
„Počkejte až po ‚zmrzlících‘, ať vám nic nezmrzne,“ řekl tišším hlasem, jako by mi prozrazoval nějaké tajemství. „Nemá cenu výsadbu uspěchat, protože v noci je ještě zima a rostlinám to dobře nedělá. Proto nechejte rostlinky doma a třeba je přes den vyndejte ven, ale na noc ještě domů.“
Podíval jsem se na něj trochu nedůvěřivě. „Zmrzlíci? Co to je?“
Pán se zasmál. „Ledoví nebo zmrzlí muži přijdou jako každý rok 12., 13. a 14. května, s tím nic nenaděláme. Ranní mrazíky by mohly vaše rostliny nenávratně poškodit, tak bacha! Kontrolujte předpověď počasí – to se určitě vyplatí.“
Poděkoval jsem mu za radu, ale upřímně, moc jsem mu nevěřil. Připadalo mi to jako jedna z těch lidových pověr, kterým věří jen starší generace. Vždyť dnes máme předpovědi počasí a meteorologické aplikace. Kdo by se řídil nějakými pranostikami?
Doma jsem hned začal připravovat záhony a druhý den jsem s nadšením zasadil všechny sazenice. Rajčata podél jižní zdi, kde mají nejvíc slunce. Papriky a lilky na záhon, který jsme na podzim pečlivě připravili. Okurky a cukety do připravených důlků s kompostem. Všechno jsem zalil, přidal trochu hnojiva a byl jsem na sebe pyšný, jak jsem to stihl o tolik dřív než sousedi. Budu mít první úrodu!
Příští týden bylo pořád krásně. Sluníčko svítilo, přes den teploty kolem 20 stupňů, ideální počasí pro zahradu. Několikrát jsem si vzpomněl na toho staršího pána a jeho varování, ale když jsem viděl, jak rostlinky pěkně prospívají, jen jsem se pousmál.
Jenže pak přišel druhý květnový týden. V předpovědi počasí začali hlásit ochlazení, a já si znovu vzpomněl na toho pána. „Nesmysl,“ řekl jsem si, „určitě to nebude tak hrozné.“
Bylo. V noci z 11. na 12. května teplota klesla na -2 stupně. Ráno, když jsem vyšel na zahradu, mě čekal žalostný pohled. Moje rajčata měla svěšené, zčernalé listy. Papriky vypadaly, jako by je někdo spařil horkou vodou. Lilky byly prakticky na odpis a okurky s cuketami na tom nebyly o moc lépe.
Stál jsem tam mezi záhony a vzpomínal na slova toho zahradníka: „Ledoví muži přijdou jako každý rok…“ Měl naprostou pravdu. Moje nedočkavost a přesvědčení, že vím všechno lépe, mě stály nejméně dva tisíce za sazenice a spoustu práce.
Ten rok jsem musel všechno kupovat znovu. Tentokrát jsem čekal až do poloviny května, kdy už zmrzlí muži odtáhli jinam škodit. Úroda samozřejmě byla opožděná oproti mým původním plánům.
Od té doby jsem se poučil. Teď, když vidím v zahradnictvích na začátku dubna nedočkavé zákazníky nakupovat rajčata a papriky, jen se usměju. Někteří zkrátka potřebují vlastní zkušenost, stejně jako já tenkrát. A když se někdo ptá, vždycky mu rád řeknu: „Počkejte až po zmrzlících. Zahradě zdar!“
