Článek
Když jsem se rozhodla najít si nový byt k pronájmu, měla jsem poměrně jasnou představu. Hledala jsem něco klidného, ideálně menší byt, kde bych měla dostatek prostoru nejen pro sebe, ale i pro svého psa a papouška. Nejsem člověk, který by pořádal hlučné večírky, nepořádek je pro mě noční můra a své domácí mazlíčky vedu k tomu, aby byli vychovaní a nezpůsobovali žádné potíže. Naivně jsem si myslela, že najít vhodný pronájem nebude problém. Jak jsem se mýlila!
Hledání bytu: Čekání na ideál?
Pustila jsem se do hledání s nadšením. Prošla jsem desítky inzerátů a našla pár bytů, které vypadaly slibně. Už z fotek bylo vidět, že některé jsou předražené, jiné v zoufalém stavu, ale to bych ještě překousla. Nejvíc mě ale zarazily podmínky, které si majitelé stanovují.
Hned v prvních inzerátech jsem narazila na věty jako:
- „Žádní domácí mazlíčci.“
- „Nekouřit – ani na balkoně.“
- „Žádné návštěvy po 22. hodině.“
- „Pouze svobodný člověk bez dětí a zvířat.“
- „Hledáme seriózního nájemníka, nejlépe pracujícího muže, ženu pouze pokud je tichá a spolehlivá.“
Cože?! Připadalo mi to, jako by si majitelé vybírali někoho, kdo bude bydlet v jejich bytě, ale zároveň tam „neexistovat“. Mít domácího mazlíčka, ať už psa, kočku nebo třeba křečka, bylo skoro stejně nepřípustné jako provozování hlučného nočního klubu.
Předsudky proti zvířatům
Rozumím tomu, že pronajímatelé nechtějí riskovat poničený byt. Určitě se už mnohokrát setkali s nezodpovědnými nájemníky, kteří si pořídili zvíře, nestarali se o něj, nechali ho ničit nábytek a sousedé si stěžovali na hluk. Jenže házet všechny do jednoho pytle?
Můj pes je vychovaný. Neštěká bezdůvodně, pravidelně ho venčím a nemá tendenci ničit nábytek. Když jsem se zmínila, že mám také papouška, pronajímatel jednoho z bytů se rozesmál a prohlásil: „To snad nemyslíte vážně! Ptáci jsou hluční, budou sousedům vadit.“ Pokusila jsem se vysvětlit, že můj papoušek není ten typ, který by vřískal celé dny, ale odpověď byla jasná: „Ne, žádná zvířata.“
Nejde mi do hlavy, proč je tolik majitelů tak striktních. Ano, existují nezodpovědní lidé, kteří nechávají zvířata samotná celý den, ale existují i pečliví majitelé, kteří bytu věnují stejnou péči jako svému mazlíčkovi. Bohužel, pronajímatelé zřejmě preferují extrémní jistotu – nulové riziko.
Absurdní pravidla aneb „nesmíte ani existovat“
Kromě zákazu domácích mazlíčků mě šokovaly i další podmínky. Někde bylo výslovně napsáno, že nájemník nesmí mít žádné návštěvy po určité hodině. Chápu, že se majitelé bojí hlučných večírků, ale znamená to, že nemohu pozvat kamarádku na kávu nebo sestru na přespání?
Další byt měl v podmínkách, že nájemník nesmí kouřit, což je v pořádku, pokud jde o kouření uvnitř. Jenže zde bylo výslovně uvedeno, že ani na balkoně nebo před domem. Zajímalo by mě, jak by to někdo kontroloval.
Nejvíce mě ale pobavilo, když jsem narazila na větu: „Pronájem pouze seriózní osobě, žádné matky s dětmi, žádní cizinci.“ Tady už jsem opravdu jen nevěřícně kroutila hlavou.
Důkladné prověřování jako při přijímacím řízení
I když už jsem konečně narazila na byt, kde se o mazlíčcích nic nepsalo, při osobní prohlídce se mě majitel zeptal: „A máte zvíře?“ Po pravdě jsem odpověděla, že ano. Hned jsem viděla, jak se mu změnil výraz v obličeji. „Aha… No, to bude asi problém.“
Kromě toho někteří pronajímatelé požadovali nejen potvrzení o příjmu, ale dokonce doporučení od předchozího majitele bytu! Chápu, že chtějí mít jistotu, že budou dostávat nájem včas, ale tohle už mi přišlo přehnané.
Jeden majitel se dokonce ptal, zda plánuji do budoucna děti, protože „miminka pláčou a to je problém“. V tu chvíli jsem si začala říkat, jestli si hledám byt, nebo se hlásím na přísně střeženou univerzitu s výběrovým řízením.
Pronajmout si byt? Raději hypotéku
Po několika týdnech hledání jsem si uvědomila, jak moc se trh s pronájmy změnil. Když jsem se bavila s přáteli, zjistila jsem, že mají podobné zkušenosti. Jedna kamarádka si chtěla pronajmout byt se svým partnerem, ale odmítli je, protože „páry se často rozcházejí a pak jsou s tím jen problémy“. Další známý měl kočku a musel ji při podpisu smlouvy tajit.
Začala jsem přemýšlet, zda by nebylo jednodušší rovnou si vzít hypotéku a koupit byt. Sice bych se uvázala na dlouhá léta, ale aspoň bych měla klid. Nikdo by mi neříkal, co smím a nesmím.
Proč tolik předsudků?
Celá tahle zkušenost mi ukázala, jak moc jsou lidé nedůvěřiví. Ano, jsou problémoví nájemníci, ale ne všichni. A nejde jen o zvířata. Pronajímatelé si nastavují pravidla, která z běžného života dělají něco téměř nemožného.
Nakonec jsem našla byt, kde majiteli nevadilo, že mám psa i papouška. Ale musela jsem projít desítkami inzerátů, nesmyslnými pravidly a odmítnutími, která mi často přišla úplně absurdní.
Pokud se něco nezmění, možná se za pár let dočkáme inzerátů typu: „Hledáme nájemníka, který nedýchá, nezabírá místo a platí včas.“
